Můj bratr nechce dát maminku do domova důchodců a nechce si ji vzít k sobě – doma na to nemá místo!

Dobré zprávy

Poslední tři měsíce se s bratrem táhneme po soudech kvůli mámě. Od té doby, co měla mrtvici, prostě už není sama sebou. Zapomíná na věci, potřebuje neustálou péči a v podstatě je jako dítě, které musíš hlídat na každém kroku. Celá zodpovědnost padla na mě. Vždyť mám práci, vlastní byt, rodinu Jak se mám roztrhnout? Nabízím, že mámu dáme do domova seniorů, ale brácha se vzteká, že prý ji odkládám a chovám se k ní hnusně. A přitom ji u sebe doma taky nechce, protože bydlí u své manželky v Praze.

Přitom jsme bývali úplně obyčejná, soudržná rodina. Já a bratr Honza jen rok od sebe. Rodiče nás měli trochu později. Dneska je mi třicet šest, Honzovi pětatřicet, mámě už sedmdesát dva. Dokud žil taťka, všechno klapalo.

Pak šel Honza studovat do Brna, tam se přiženil a zůstal, zatímco já se vrátila zpátky do Plzně. Tady jsem se usadila, nejdřív bydlela zase s rodiči, pak jsem se po svatbě s Matějem rozhodla, že si radši pronajmeme vlastní byt. Plánovali jsme, že později koupíme něco vlastního a budeme mít děti. Takové běžné plány.

Jenže před dvěma roky nám zemřel táta a máma se hrozně zlomila, byla smutná, osamělá a nemocná. Když měla před půl rokem mrtvici, bála jsem se, že to nezvládne. Nejdřív mluvila špatně, tělo ji neposlouchalo, později se fyzicky trochu zlepšila, ale psychicky je to pořád špatné.

Doktoři říkají, že už to lepší nebude. Takže péče o mámu zůstala na mně. Já i Matěj jsme se nastěhovali k ní do bytu, změnila jsem práci, dávám si teď dohromady zakázky z domova, abych byla pořád s ní. Samotnou ji prostě nelze nechat. I když zvládla zase chodit, stejně to není vůbec jednoduché.

Koktá, motá se, pořád ji hledáme, aby neodešla někam ven, kolikrát brečí a tvrdí, že má na ni někde čekat tatínek. Je to někdy fakt náročné. Spím špatně, bojím se, že odejde a ztratí se. Práce mi taky nejde od ruky. Nedokážu se na nic pořádně soustředit. Matěj začal nadhazovat domov důchodců.

Je to drahé, ale kdybych víc pracovala, zvládnu to utáhnout, středisko stojí něco kolem 40 tisíc korun měsíčně. Matěj mi říká: Máš i bratra. Nech ať taky přispěje. To je fér. Má pravdu.

Dlouho jsem váhala, ale co jiného zbývá? Jak dlouho to vydržím? Tam by se o mámu starali nonstop, doktoři po ruce. Šla jsem se tam podívat, zjistila vše potřebné. Je to fakt drahé, ale jak jinak to vyřešit?

Zavolala jsem Honzovi, popovídala mu otevřeně, jak to je. Doufala jsem, že bude rozumný a pochopí, jaká je realita. Jenže na mě vyjel:

Já se zbláznil? Jak můžeš napadnout dát vlastní mamku do ústavu? Tam jsou samí cizí! Co když ji tam zanedbají? Nemáš srdce! řval do telefonu. Nebo se jí chceš jen zbavit?

Vysvětlovala jsem mu, proč to navrhuju, ale nechtěl mě vůbec poslouchat. Tak jsem dál dělala, co se dalo. Ale postupně jsem cítila, že už to fakt nemůžu zvládnout sama. Zkusila jsem to s bratrem ještě jednou. Ale nic se nezměnilo.

Není to lehké, dávat mámu do domova bych neudělala, kdyby šlo jen o mě. Vždyť díky ní jsme byli v bezpečí, doma, nikdy si nestěžovala na těžkosti. To jí dlužíme oba, nejen já!

Tak jsem Honzovi řekla: Když ti můj návrh vadí, vezmi si mámu k sobě. Tam ji můžeš rozmazlovat, jak chceš. On na to, že přece bydlí s manželkou v jejím bytě, a jak ji má přesvědčit, aby se starala o tchýni? Já: Můj muž zvládne tchýni, tvoje žena by nezvládla? My jsme u naší mámy, tak taky přebíráme péči.

Řekla jsem mu na rovinu, že dokážu odejít od mámy klidně hned. Tak ať se nastěhuje on! Jenže Honza zase váhá, že má práci, nemůže být doma, a vlastně jsem prý sobecká, chci se vyvléknout z odpovědnosti.

Připadám si jako v začarovaném kruhu. Jedna část mě ví, že musí do domova, bude to lepší pro všechny, druhá se bojí, že budu za nevěrnou dceru. Matěj stojí za mnou, říká, že tam bude máma v bezpečí, my se vrátíme k normálnímu životu.

Rozhodla jsem se počkat týden. Když Honza nezačne jednat, vezmu to do vlastních rukou. Máma půjde do domova. Je to lepší. Radit dokáže každý ale jen já vím, jaké to doopravdy je starat se den co den o nemocného člověka. A ať si Honza vysvětluje kamarádům cokoliv, já už mám jeho výčitky plné zuby.

Rate article
Add a comment