Zatímco jsem ve snovém šeru připravovala večeři na památku našeho zemřelého otce, jednání mého bratra Jakuba všechny přivedlo do zvláštního údivu. Pracoval někde daleko, snad v Německu nebo v Anglii, celých patnáct let, a domů se za tu dobu vrátil jen dvakrát, sotva stihně sednou pod střechu. Ale devátý den po smrti táty se zničehonic objevil, jako by ho pouliční lampy samy vedly. U stolu byl neklidný, jakoby hledal klíče od neznámých dveří v prohřáté kapse kabátu. Hned se ptal, kde je co ukryto, hrabal se mezi starými alby a porcelánem po babičce, šmejdil v šuplících, které ještě voněly mateřídouškou, a něco pořád hledal.
Kuchařka v tmavém šátku přestala míchat, nemohla uvěřit, že někdo tak vzdálený vůbec ví, kde se ve sklepě schovávají nakládané houby. Sestra moje, jménem Doubravka, byla od tátova posledního výdechu stále doma, pečovala o oba rodiče, tkala ticho mezi stěnami paneláku. Jakub ale nepřijel rozloučit se se stíny po našem otci. V jeho očích plaval jen chlad. Místo slov útěchy sešustil starými papíry a chtěl vědět, čí je co. Tvrdil, že mu patří celý byt, dvorek i starý kocour Mourek. Mávnul před Doubravkou formuláři, podle kterých mu rodiče kdysi všechno věnovali, někdy před dvaceti lety, kdy ještě rybníky zamrzaly a děti si hrály na kohouty stojící na plotě. Vyčítal jí, že snad chce zabránit návratu domů jenom jemu. Doubravka se rozplakala mezi všemi těmi talíři, a tak raději odešla. Ostatní pozvaní hosté se vytratili v jejich stopách, zmatení, jestli jsou doma nebo náhodou v cizím snu.
Jakub zůstal v bytě ještě další týden. Vyměnil zámky, přibyl na okna železné mříže a ozdobné kování na dveře, aby už nikdy nikdo nevstoupil bez jeho vědomí. A potom, jako přízrak, zase vklouzl zpátky tam, odkud přišel za svou manželkou do ciziny.
Za nějaký čas se ke dveřím naší panelákové chodby doneslo podivné šeptání. Sousedka z domu, kde Jakub bydlí, zavolala Doubravce, že je prý vážně nemocný, jeho tělo oslabuje těžká nemoc a prognóza není dobrá. Říkala, že se Jakub den ode dne hroutí, stejně jako se zvolna vytrácel náš otec. Jeho cizokrajná žena nevydržela péči a pobídla ho, ať se vrátí zpátky do Brna, kde stejně prý patří mezi duchy.
Doubravka stále cítila vůči Jakubovi odpovědnost, i po všem tom smutku a pohaně, kterou přinesl. Ve svých snech říkávala, že krev není voda a bratr zůstává bratrem i v čase, kdy realita mizí mezi jabloněmi za oknem. Jenže její dcera, malá Radmila, se bála, že babičku už nikdy neuvidí šťastnou, že všechna její něha skončí u postele bratra, který nikdy nepoděkuje. Radmila plakala a prosila Doubravku, ať s ní zůstane, chodí na procházky podél Vltavy a objímá vnoučata, která se na ni těší, když listí žloutne.
Doubravka zůstala stát na křižovatce snu, z jedné strany táhla povinnost, z druhé touha po rodinném štěstí a klidu. Litovala Jakuba, protože v jeho očích tenká bolest začala hrát akordy ztracených let. Ale zároveň cítila tíhu dceřiny pravdy život plyne, kameny v řece mizí a není většího zločinu než nevidět ty, kdo nás volají jménem. Celé bytí se rozvlnilo jako látka ve větru, když přemýšlela, co je doopravdy správné a odpověď visela tiše ve vzduchu, až do rána.