Hele, víš, nikdy mě nenapadlo, že mě moje vlastní příbuzní doženou k tomu, abych musel odejít z domova. V naší rodině vždycky tak nějak panovalo přesvědčení, že když někdo něco potřebuje, měl bych mu okamžitě pomoct, hlavně finančně. Už odmala jsem měl jasno, že chci být programátor, protože mě počítače prostě strašně bavily. Šel jsem si za tím, vystudoval jsem gympl, pak vysokou v Brně a fakt jsem se v té branži našel. Nakonec se mi podařilo sehnat bez větších nervů solidní práci v oboru a byl jsem spokojený, vydělával jsem slušně, bylo to super.
Oženit jsem se nechtěl, byl jsem rád, že mám svobodu a můžu žít podle svého. Přesto jsem mámu vždycky podporoval, co to šlo peníze jí samozřejmě posílal a každý rok jsem ji vzal někam na dovolenou. Měla pro mě obrovskou cenu za to, co pro mě udělala.
Jenže pak se to celé obrátilo, když mi začal mladší brácha často volat, že potřebuje peníze, prý si nemůže najít práci. Nejdřív mi nevadilo mu vypomoct, ale časem jsem si všiml, že toho začíná využívat a je na mně tak nějak závislej. Už mi to přišlo přes čáru, tak jsem s ním byl upřímný. Řekl jsem mu, že by se měl konečně probudit, začít něco dělat a vydělávat si sám, a ne pořád čekat, že to za něj někdo zařídí.
Fakt jsem to nedělal z nějaké lakomosti, myslel jsem, že musí převzít zodpovědnost za svůj život sám. Jenže nečekaně se do mě navezla máma, zavolala mi a hned hádka, že prý myslím sám na sebe, že rodinu vůbec nezajímám a podobně. Navíc se na mě pak vykašlali i někteří další příbuzní. Neustálé výčitky mě nakonec dohnaly k těžkému rozhodnutí: Odsťěhoval jsem se do zahraničí.
Nemůžu říct, že bych toho litoval teď se mi fakt daří, mám výborný plat i fajn život, ale s rodinou už jsme se dost odcizili. Na druhou stranu se pořád snažím mámě pravidelně volat a pomoci jí, když něco potřebuje, víš jak…