Nikdy by mě nenapadlo, že mě vlastní příbuzní donutí odejít z domova. Vždycky si totiž mysleli, že je mou povinností finančně zajistit celou rodinu, pokud někdo potřebuje pomoc. Už od dětství jsem měl jasný sen stát se programátorem, protože mě to opravdu bavilo. Šel jsem si za svým dokončil jsem gymnázium, pokračoval na vysoké škole v Brně a postupoval jsem v kariéře, o které jsem snil. Moje snažení přineslo ovoce; bez větších potíží jsem získal skvělou, dobře placenou pozici ve světě IT.
Byl jsem spokojený a na ženění jsem nemyslel; vážil jsem si vlastní nezávislosti a svobodu jsem si užíval plnými doušky. Přesto jsem pomáhal své mámě pravidelně jsem jí finančně přispíval a každý rok jsem ji vzal na dovolenou. Byl jsem jí vděčný za všechno, co pro mě udělala.
Všechno se ovšem dramaticky změnilo, když můj mladší bratr, Matěj, začal neustále žádat o peníze s tím, že nemůže najít práci. Zpočátku mi nevadilo mu pomáhat, ale brzy jsem si všiml, že mé ochoty využívá. To mě děsilo a rozhodl jsem se, že s ním budu mluvit na rovinu. Řekl jsem mu, že už je čas dospět, najít si zaměstnání a postarat se sám o sebe, místo aby se neustále spoléhal na ostatní.
Neměl jsem v úmyslu mu odmítnout pomoc z lakoty, ale chtěl jsem, aby převzal odpovědnost za svůj vlastní život a budoucnost. Překvapivě mi po tom rozhovoru hned volala máma, Pavlína, a pustila se do mě. Vyčetla mi, že jsem sobec a že se už nestarám o rodinu. Některé tety a strýcové se ode mě odvrátili a dali mi jasně najevo, že se za mě stydí. Neustálý pocit výčitky a odsouzení mě dohnal k těžkému rozhodnutí: odstěhoval jsem se do Německa.
Nelituji svého rozhodnutí dnes žiji úspěšný život, mám slušný plat v eurech a stojím pevně na vlastních nohou, ale rodina mi schází. Přesto stále volám mámě a když je třeba, nabídnu jí pomoc. Ale ten stín minulosti mezi námi zůstal.