Jsem si jistý, že většina našich životů je naprostý chaos…
Necháváme se zaplavovat těmi nejčernějšími možnými zprávami, stresovat přemrštěnými účty za domácnost… Jsme obklopeni zlobivými dětmi nebo šikanováni náročnými rodiči.
O svých přítelkyních a tchyních raději ani nemluvím. Víte, proč vám píšu?
Protože si myslím, že důvod toho všeho je jediný – neumíme odpočívat.
Neučíme se známkovat své závazky, třídit dobré od špatného, a když jedeme na dovolenou nebo na prázdniny, ujistit se, že jsme se zcela abstrahovali od všeho, co nás tíží.
Uvedu vám příklad svých známých, i když podobný jim je asi každý druhý Bulhar.
Moje matka zemřela před devíti lety a jako dědictví mi odkázala velký byt. S bratrem jsme ho prodali a peníze si rozdělili. Já jsem se rozhodl investovat je do vzdělání svých dcer a on si koupil velkou garáž a udělal si obchod s potravinami.
A začalo to – dnes dobrý zisk, zítra ještě lepší zisk a už rok se s ním nemůžeme měřit. On se tak rozčílil, že se snědl.
Nejednou jsem se ho snažila uzemnit a vysvětlit mu, že tímhle tempem dlouho nevydrží, že potřebuje aspoň jednou za rok pauzu.
Ale on mě neposlouchal. Věděl své a pořád mi říkal – ty, sestro, nepleť se mi do života, starej se o sebe.
Ano, starala jsem se o sebe, studovala děti, ale bratr se ničil sám. V březnu dostal infarkt, zachránili ho, ale už není tak vitální jako dřív. Jeho žena a synové na podnikání kašlou, protože jsou zvyklí jen tak tak přežívat.
Jen oni, na rozdíl od bratra, jezdí každý rok do zahraničí. Když se ho doktor zeptal: „Hele, chlape, ty nevíš, co je to dovolená?“, můj bratr odpověděl, že dovolená je pro obyčejné lidi, on má podnikání.
Včera jsem se na něj podíval, sotva se držel na nohou…
Najal si zaměstnance do obchodu a on se válí v obýváku před televizí, komentuje zprávy nebo sousedy, obtěžuje se vším možným a během dne si zvyšuje krevní tlak.
A pořád neví, co má dělat, aby si alespoň trochu upevnil zdraví. Zlobí se na každé slovo, které slyší, a na každého, kdo se mu pokusí nalít do hlavy trochu mozku. Jako by se chtěl dožít dvou set let.
Vidím, jak se chovají i kolegové – jeden chodil o prázdninách do práce na 10 hodin denně navíc, aby si vydělal 400-500 navrch a měl bílé peníze na horší časy.
Jiná kolegyně byla nucena zůstat o prázdninách 2 týdny doma a dívat se na turecké telenovely, protože dala synovi peníze na koupi nevím jakého nového modelu telefonu.
Sousedka pod námi použila peníze, které vybrala na dovolenou, aby poslala dceru do zahraničí, protože – rozuměj – dítě už chodilo do 8. třídy a v zahraničí ještě nebylo.
Hele, lidi, žijeme jeden život, musíme myslet na sebe. Abychom mohli pracovat, potřebujeme také odpočívat.
Děti rostou, jdou si svou cestou a na nás se třeba nedívají.
Na druhou stranu rodiče, když zestárnou, je normální, že nás potřebují.
Jenže pak budeme z té práce grogy a nebudeme mít sílu ani pro ně, ani pro sebe. Je tohle život?
