Můj bratr byl odmalička spíš tichý typ. Ani v průběhu let se to moc nezměnilo. Ve škole si téměř nenašel žádné kamarády, i když byl Jakub vždy férový kluk. Kvůli své uzavřenosti nikdy pořádně nepoznal žádnou dívku. Na vysoké měl ve skupině samé kluky. Ta, která se mu opravdu líbila, si nakonec našla jiného právě proto, že Jakub se neuměl rozhodnout a odhodlat se k činu. Ačkoliv v osobním životě štěstí neměl, v práci se mu dařilo.
Když dokončil univerzitu, našel si dobrou práci, pořídil si byt v Brně a začal pomáhat rodičům. Léta plynula a on pořád nenarazil na žádnou slušnou dívku. Dokonce jsem ho zkusil seznámit s kolegyněmi a kamarádkami, ale bylo to marné. Holky mě pokaždé ujišťovaly, že není s Jakubem o čem mluvit, i když jim byl sympatický. Nakonec se ale objevila jedna, která si bratrovo srdce získala. Jakub zářil štěstím.
Co se mě týče, radši budu sám než chodit s někým podobným. Jeho nová přítelkyně pracuje jako prodavačka v obchodě a má z předchozího manželství dvě děti. Navíc nemá vystudovanou žádnou školu a žije v podnájmu. Nechápu, co na ní bratr vidí. Když ji Jakub přivedl domů představit rodičům, maminka málem omdlela a hned ji vyhodila ze dveří. Je mi bratra líto. Byl sám tak dlouho a když si konečně někoho najde, je tohle. Jakub si nechce připustit, že by si zasloužil víc. Láska je prostě slepá. Doufám, že brzy pochopí, jakou dělá chybu a tu ženu opustí.
Jak ho jen mám přesvědčit?