– Moře je zrušené, – řekl Leoš, aniž by zvedl oči od telefonu. – Přijede k nám máma.
Stála jsem uprostřed ložnice s otevřeným kufrem. V rukou plavky – nové, s cedulkou. První za sedm let.
– Jak – zrušené? – položila jsem plavky opatrně na postel. – Lístky jsou koupené. Nevratné. Osmdesát tisíc korun, Leoši.
Promnul si kořen nosu a klesl na okraj gauče. Tak to dělal pokaždé, když rozhovor začínal jinak, než si přál.
– No a co mám dělat? Už si vzala lístek na vlak. Pozítří tu bude. Neřeknu jí přece – otoč se a jeď.
Sedm let jsme byli manželé. A za těch sedm let jsem nebyla ani jednou na dovolené. Ne u moře, ne v lázních, ne v sousedním městě na víkend. Nikde. První rok – svatební cesta v Chorvatsku, tři dny, protože Naděžda zavolala, že má tlak. Vrátili jsme se. Tlak byl sto třicet na osmdesát – normální pro její věk. Věděla jsem to přesně, protože jsem lékárnice a každý den vidím takové hodnoty na receptech.
Od té doby – ani jedna cesta. Pokaždé, když jsme plánovali dovolenou, objevila se Naděžda. Počtvrté za sedm let. Jako podle hodin.
– Leoši, – posadila jsem se vedle něj a snažila se mluvit klidně. – Na tuhle dovolenou jsme šetřili čtyři měsíce. Brala jsem přesčasy. Dvanáctihodinové směny. Viděl jsi, jak jsem chodila.
– Vidím, – pořád koukal do telefonu. – Ale máma je důležitější.
Narovnala jsem si brýle. Prsty sklouzly – ruce byly suché, popraskané od dezinfekcí. Osm let v lékárně – kůže jako smirkový papír.
– Důležitější než co? – zeptala jsem se.
– Důležitější než moře, Růženo, – konečně se na mě podíval. – Máma je sama. Je jí čtyřiasedmdesát. Copak to nechápeš?
Chápala jsem. Chápala, že Naděžda bydlí v Brně, ve svém třípokojovém bytě, se sousedkou, která za ní chodí každý den. Že sama jezdí na trh, sama nosí tašky, sama zavařuje – dvacet sklenic najednou. A že každá její „návštěva“ začíná stejnou větou: „Synku, stýská se mi, přijedu na týden.“
„Týden“ se natáhl na dva. Pak na tři. Jednou u nás Naděžda bydlela měsíc a odjela, jen protože sousedka zavolala, že jí v bytě praskla trubka.
– Rušit nebudu, – řekla jsem. – Jeď sám. Přivítej mámu. Já poletím.
Leoš zvedl hlavu. Jako bych navrhla něco neslušného.
– Kam poletíš? Sama? Bez manžela?
– Se Soňou.
– Ne, – vstal. – Ne, Růženo. Jsme rodina. Buď spolu, nebo nijak.
A já jsem ustoupila. Jako čtyřikrát předtím. Uložila plavky zpátky do skříně, zavřela kufr a dala ho na půdu.
Osmdesát tisíc korun bylo v tahu. Nevratné.
A za dva dny stála v předsíni Naděžda s těžkou kostkovanou taškou a sáčkem domácích okurek.
– Tak ukažte, co tu máte, – řekla a rozhlížela se po chodbě. – Tapety by už chtěly vyměnit. Leoši, ty s manželkou vůbec nedbáte na byt?
***
Naděžda u nás bydlela tři týdny.
Během prvních dvou dnů přestavěla celou kuchyň. Hrnce – do jiné skříňky. Koření – na jinou polici. Prkénka – pod dřez, „protože je to hygieničtější“. Já pracovala dvanáctihodinové směny a chodila do bytu, kde jsem nic nenašla.
– Naděždo, – řekla jsem třetí den, když jsem otevřela skříň a hledala pánev. – Jsem zvyklá na určitý pořádek. Je mi pohodlnější, když je všechno na svém místě.
Podívala se na mě přes brýle. Těžký pohled shora dolů – i když jsem byla o půl hlavy vyšší.
– Ty, Růženo, jsi zvyklá na nepořádek. To není pořádek, to je chaos. Kdo dává pánev vedle rýže?
– Mně to tak vyhovuje, – řekla jsem.
– Mně ne. A Leošovi taky. Že, Leoši?
Leoš seděl u stolu s telefonem a mlčel. Ramena shrbená, jako vždycky, když na něj matka promluvila.
– Mami, – řekl. – No dobře.
„No dobře“ – to bylo všechno, co jsem slyšela. Ne „Růžena má pravdu“ ani „mami, je to její kuchyně“. Jen „no dobře“.
Pátý den se Naděžda pustila do záclon. Koupila jsem je loni – lněné, hořčicové barvy, vybírala dva týdny, protože ladily s potahem křesla a polštáři. Za dva tisíce korun.
Přijdu z práce – záclony leží na křesle, srolované. V oknech bílý tyl, který si Naděžda přivezla.
– Co to je? – zeptala jsem se.
– To jsou normální záclony, – řekla a poklepávala prstem na stůl. – Ne hadry. Hořčicová je barva do nemocnice, ne do bytu.
Mlčela jsem tři vteřiny. Pak jsem její tyl sundala, složila a položila na stoličku. Vytáhla své záclony a začala je věšet.
Ruce se mi netřásly. Tentokrát ne.
– Co děláš? – hlas Naděždy zeslábl.
– Věším své záclony, – řekla jsem, aniž bych se otočila. – Líbí se mi moje záclony. Tohle je můj domov. A barvu záclon si vybírám já.
Ticho trvalo asi pět vteřin. Pak Naděžda vstala od stolu a vyšla z místnosti. Slyšela jsem, jak na chodbě vytáčí číslo. Hlas tlumený, ale slova šlo rozeznat: „Leoši, tvoje žena mi sprostě odmlouvá. Nejsem na takové zacházení zvyklá.“
Leoš se vrátil z práce dřív než obvykle. Dveře práskly tak, že se Soňa v pokoji lekla.
– Cos to udělala? – zeptal se z předsíně.
– Pověsila jsem své záclony.
– Máma je rozrušená! Přivezla nám je, snažila se, a ty jí ani nepoděkovala!
Podívala jsem se na něj. Na jeho široká ramena, která teď byla narovnaná, protože matka nebyla v místnosti, ale za zdí. Před ní se hrbil. Přede mnou narovnával záda.
– Leoši, – řekla jsem. – Poděkovala jsem za okurky. Za marmeládu. Za koláče. Ale záclony v mém domě si budu vybírat já.
– Je to NÁŠ dům!
– Pak proč rozhoduje tvoje máma?
Neodpověděl. Promnul si kořen nosu, otočil se a odešel za matkou.
Večer přišla Soňa do kuchyně. Tichá, s učebnicí v ruce, jako by si šla pro vodu.
– Mami, – řekla. – On jí volá pokaždé. Před každou dovolenou. Slyšela jsem.
– Cos slyšela?
– Říká: „Mami, chystáme se jet tehdy a tehdy.“ A ona přijede. Pokaždé.
Postavila jsem konvici na sporák a stála, poslouchala, jak se vaří voda. Takže to nebyla náhoda. Nebyla shoda okolností. Čtyřikrát za sebou – to je systém.
Soňa stála vedle, přešlapovala z nohy na nohu.
– Mami, jsi v pořádku?
– Ano, – řekla jsem. – Jdi dělat úkoly.
Ale v pořádku jsem nebyla. Vytáhla jsem telefon, otevřela poznámky a spočítala. Poprvé – svatební cesta, zájezd pro tři, čtyřicet tisíc. Podruhé – Turecko, před dvěma lety, šedesát tisíc. Potřetí – Itálie, minulé jaro, lístky a hotel za dvacet tisíc. Počtvrté – těch osmdesát.
Dvě stě tisíc korun. Za sedm let. Všechno v tahu.
A Leoš za tu dobu dvakrát vezl matku do Mariánských Lázní. Na lázeňské pobyty. Oba krát – ze společných peněz.
Zavřela jsem poznámky, uklidila telefon a nalila si čaj. Ruce měla klidné. Rozhodnutí ještě nedozrálo, ale uvnitř se už něco posunulo.
Měsíc po odjezdu Naděždy jsem pozvala na večeři kamarádku. Valérie pracovala se mnou v lékárně, znaly jsme se devět let.
Leoš šel ke známému na fotbal. Soňa seděla u sebe. My s Valérií jsme otevřely víno, nakrájely sýr, usadily se v kuchyni. První normální večer za dlouhou dobu.
– Tak jak? – zeptala se Valérie. – Kam letos v létě?
– Nikam, – řekla jsem a usmála se. Už jsem si na tu otázku zvykla.
– Zase?
– Zase.
Valérie zavrtěla hlavou. Věděla. Všichni věděli.
A tu zazvonil zvonek. Otevřela jsem – na prahu stála Naděžda. S taškou a sáčkem.
– Leoš říkal, stav se, jsi sama doma, – řekla. – Rozhodla jsem se tě navštívit. Nebo jsme se už dlouho neviděly.
Měsíc. Uplynul měsíc. A to „dlouho“.
Vešla, uviděla Valérii, posadila se ke stolu. Nalila jsem jí čaj, protože víno Naděžda nepila a neschvalovala.
Asi deset minut probíhal rozhovor normálně. Pak se Valérie zeptala:
– Naděždo, vy cestujete?
A začalo.
– To víte! – Naděžda se na židli narovnala. – Leoš mě vozil do Mariánských Lázní. Dvakrát. Kyselky, masáže, hory. Nádhera!
Otočila se na mě.
– A ty, Růženo, kde jsi byla poslední dobou? Že bych od tebe neviděla jedinou fotku. Vůbec nikde?
Narovnala jsem si brýle.
– Nikde, – řekla jsem.
– Vidíte, – obrátila se Naděžda k Valérii, jako by vysvětlovala samozřejmost. – Mladá, zdravá, a nikam nejezdí. Leoš jí nabízí – ona odmítá. Může si za to sama. V jejím věku už jsem procestovala celou republiku.
Valérie se na mě podívala. Všimla jsem si, jak stiskla rty.
– Naděždo, – řekla Valérie. – Růžena nejezdí, protože nechce.
– A proč by nechtěla?
Valérie zmlkla. Podívala se na mě – očima se ptala na svolení.
A odpověděla jsem sama.
– Protože pokaždé, když koupíme lístky, vy přijedete, – řekla jsem. Hlas byl klidný. Nekřičela jsem. Jen vyjmenovávala. – Čtyřikrát za sedm let. Svatební cesta – zavolala jste a my se vrátili. Turecko – přijela jste den před odletem. Itálie – to samé. Letos moře. Osmdesát tisíc nevratných. Celkem dvě stě tisíc korun. Spočítala jsem.
Naděžda přestala poklepávat prstem na stůl. Ruka jí ztuhla na půli cesty k šálku.
– Co to meleš?
– Říkám čísla, – odpověděla jsem. – Ne výčitky. Čísla. Data můžu říct, jestli chceš.
Ticho.
Valérie vstala, řekla, že už musí jít. Doprovodila jsem ji ke dveřím. Když jsem se vrátila do kuchyně, Naděžda už vytáčela Leoše.
Za dvacet minut vletěl do bytu.
– Proč jsi matku zostudila před cizími lidmi? – stál v předsíni, aniž by si zul boty.
– Nezostudila. Řekla jsem částky.
– Jaké částky? O čem to mluvíš?
– O dvou stech tisících korunách, které jsme ztratili na zrušených cestách. Za celé naše manželství.
Leoš se podíval na matku. Naděžda stála ve dveřích kuchyně se založenýma rukama.
– Synku, – řekla. – Buď já, nebo tahle.
– Mami, – Leoš si promnul kořen nosu.
– Musí se omluvit, – sekla Naděžda.
Leoš se otočil ke mně.
– Růženo. Omluv se mámě.
Sundala jsem si brýle, očistila je lemem svetru. Bez nich bylo všechno trochu rozmazané – Leoš, jeho matka, předsíň s jejich botami.
– Ne, – řekla jsem. – Neomluvím se.
– Pak odjíždím k mámě, – řekl. – Dokud nepřijdeš k rozumu.
– Dobře, – odpověděla jsem.
Čekal jinou odpověď. Viděla jsem to podle cuknutí brady. Ale já mlčela, a on také mlčel. Pak si vzal bundu a vyšel. Naděžda šla za ním. Tašku s okurkami nechala v předsíni.
Sedla jsem si na stoličku v prázdné kuchyni. Nohy brněly po směně. Dvanáct hodin za pultem, a pak tohle. Ale uvnitř bylo jasno – jako bývá jasno na obloze po bouřce.
Vrátil se za tři dny. Bez omluvy. Bez rozhovoru. Prostě přišel, pověsil bundu a sedl si k večeři. Naděžda odjela domů do Brna.
Ale za týden začal Leoš se mnou mluvit krátkými větami. „Je večeře?“, „Kde je košile?“, „Vyndej Soňu ze školy.“ A já pochopila, že mě trestá mlčením. Za to, že jsem se neomluvila.
A za další týden jsem začala dávat peníze stranou. Na samostatný účet, o kterém nevěděl.
Rok utekl rychle. Soňa oslavila šestnáctiny a já sama vyřídila její cestovní pas. Leoš podepsal souhlas, ani se nezeptal proč. Bylo mu to jedno, dokud matka nevolala.
V květnu jsem koupila lístky. Dva – já a Soňa. Antalya, hotel tři hvězdičky, devět nocí. Zaplatila jsem ze svého účtu – toho, o kterém Leoš nevěděl. Sedm tisíc korun z výplaty jsem každý měsíc odkládala. Za rok se nasbíralo dost.
Lístky jsem vzala vratné. Tentokrát jsem se poučila.
A řekla jsem Leošovi:
– Pojedeme všichni spolu. V červnu. Našla jsem dobrý tip.
Podíval se na mě, jako bych mluvila jiným jazykem. Pak kývl.
– Dobře. Zkusíme to.
Dva týdny jsem čekala. Balila kufry. Koupila Soňe nové sandály a klobouk. Sobě opalovací krém, který v naší lékárně stál o dvacet procent míň, protože sleva pro zaměstnance.
Čtyři dny před odletem přišel Leoš z práce později než obvykle. Posadil se ke stolu, položil telefon displejem dolů. Už jsem ten gest znala. Telefon displejem dolů – znamenalo, že volal matce. Nebo ona jemu.
– Růženo, – začal.
A já cítila, jak se mi sevřely prsty. Nehty se zaryly do dlaní. Ne ze vzteku – z očekávání. Protože jsem věděla, co řekne. Věděla čtyři dny dopředu.
– Máma přijede. Musíme ji přivítat.
– Kdy? – zeptala jsem se, i když jsem znala odpověď.
– Pozítří.
Pozítří. Dva dny do odletu.
– Leoši, – řekla jsem. – Zavolal jsi jí?
– Cože?
– Zavolal jsi jí a řekl, že letíme?
Vyhnul se očima. Promnul si kořen nosu. A já pochopila – ano. Zavolal. Jako čtyřikrát předtím. Řekl datum, řekl trasu, a Naděžda si hned koupila lístek na vlak. Jako hodinky.
– Stýská se jí, – řekl Leoš. – Je jí letos pětasedmdesát.
– Čtyřiasedmdesát, – opravila jsem. – V listopadu bude pětasedmdesát.
Mávl rukou.
– Co je to za rozdíl. Máma je sama. My jsme jediní, koho má. Moře nikam neuteče.
A v té chvíli jsem si vzpomněla. Všech sedm let. Každé „moře nikam neuteče“. Každé plavky s cedulkou. Každý kufr, který jsem vytáhla a zase uklidila. Dvě stě tisíc korun. Čtyři zrušené cesty. Dvanáctihodinové směny, od kterých praskala kůže na rukou.
– Dobře, – řekla jsem.
Leoš vydechl. Uvolnil se. Myslel si, že jsem zase ustoupila.
– Jsi hodná, – řekl. – Zavolám mámě, ať si vezme vlastní povlečení, my máme málo náhradního.
Přikývla jsem. Vyšla z kuchyně. Vešla do Soňina pokoje.
– Balíme, – řekla jsem. – Letíme pozítří.
Soňa zvedla oči od telefonu.
– Mami, on přece řekl –
– Vím, co řekl. Sbal kufr. Plavky, knížky, nabíječku. Pas mám já.
Soňa na mě koukala asi tři vteřiny. Pak se usmála – poprvé za měsíc – a sáhla po batohu.
Vrátila jsem se do kuchyně. Leoš seděl u stolu s telefonem, už probíral s Naděždou, jaké prostěradlo má přivézt.
– Leoši, – řekla jsem. – Neruším lístky.
Zvedl hlavu.
– Jak to?
– Prostě. Letím se Soňou. Ty zůstaneš. Přivítej mámu.
Telefon ztichl. Naděžda na druhém konci asi také ztichla.
– Myslíš to vážně? – zeptal se.
– Sedm let, Leoši. Sedm let jsem nebyla na dovolené. Čtyřikrát jsme přišli o peníze. Pracuju šest dní v týdnu, dvanáct hodin, a ruce mám rozpraskané od dezinfekce. Je mi osmačtyřicet. A chci vidět moře.
– A máma? Co jí mám říct?
– Řekni, že tvoje žena odjela odpočívat. Poprvé za sedm let.
Vstal. Židle skřípla o podlahu.
– Růženo, když odjedeš – je to, – zadrhl se. – Je to neúcta. K mé mámě. Ke mně.
– A čtyři zrušené dovolené – to je úcta ke mně?
Neodpověděl. Stál a svíral telefon. Z reproduktoru se ozval hlas Naděždy: „Leoši! Co se děje? Co říká?“
Otočila jsem se a vyšla z kuchyně.
Tu noc jsem nespala. Seděla jsem v Soňině pokoji a kontrolovala doklady. Dva pasy – můj a dceřin. Hotelová rezervace. Pojištění. Transfer. Všechno zaplacené.
Ráno jsem napsala vzkaz. Krátký, na lísteček z bloku:
„Leoši, se Soňou jsme odletěly. Vrátíme se za deset dní. Přivítej mámu. Tuhle dovolenou potřebujeme. Růžena.“
Položila jsem vzkaz na kuchyňský stůl, vedle jeho hrnku. Vzala dva kufry, vzbudila Soňu, zavolala taxi.
Na prahu jsem se ohlédla. Byt byl tichý. Leoš spal.
– Jedeme, – řekla jsem Soňe.
V taxíku Soňa asi pět minut mlčela. Pak se zeptala:
– Mami, bude se zlobit?
– Bude, – řekla jsem.
– A co?
Podívala jsem se z okna. Ranní město plulo kolem – šedé, všední. Za čtyři hodiny uvidím moře. Poprvé za sedm let.
– Nic, – odpověděla jsem.
Na letišti jsem vypnula telefon. Zapnula ho až v letadle, když jsme nabrali výšku. Dvanáct zmeškaných hovorů od Leoše. Tři zprávy od Naděždy: „Růženo, co to děláš?“, „Vrať dítě!“, „Tohle jen tak nenechám!“
Uklidila jsem telefon do tašky. Soňa vedle četla knížku. Za oknem byly mraky.
Moře bylo teplé.
Uplynuly tři týdny. Se Soňou jsme se vrátily opálené. V lednici stály sklenice s okurkami – Naděžda je přivezla. Na stole vzkaz – můj, ten samý. Leoš ho neuklidil.
Seděl v obýváku, když jsme vešly. Podíval se na nás a neřekl nic. Pak vstal a odešel do ložnice. Dveře se zavřely.
Od té doby spí na gauči v obýváku. Mluví se mnou přes Soňu: „Řekni mámě, že jsem v práci“, „Zeptej se mámy, kde je složenka.“ Naděžda volá každý večer. Soňa říká, že slyší přes zeď: „Synku, ona si tě neváží. To není žena, to je trest.“
A já spím klidně. Poprvé za sedm let. Na nočním stolku mušlička, kterou Soňa našla na pláži.
Manžel říká, že jsem zradila rodinu. Tchyně říká, že jsem opustila muže kvůli dovolené. A já si myslím, že za sedm let bez jediného dne odpočinku si člověk může jednou rozhodnout sám za sebe.
Přehnala jsem to s tím vzkazem a útěkem? Nebo jsem měla za sedm let bez dovolené právo odletět bez jeho svolení?
