Natáhl ruku, aby tu hrozivou bestii pohladil, ale kočka ucukla a podivně se odplazila od člověka, dál od té natažené ruky…
„Podívejte se na něj!“ málem křičela ředitelka. „Rodiče předvoláni, a jemu ani není hanba!“
Dáda se podíval přímo do očí rozzuřené ředitelky. Na tváři toho desetiletého kluka nebylo ani stopy po lítosti nad spáchaným zločinem. S znuděným výrazem tiše poslouchal výlevy Anety Eduardové.
„Spálit třídní výkaz!“ přešel hlas ředitelky do pisku.
„Počkej za dveřmi!“ poručil přísným hlasem otec.
Kluk vyšel z ředitelny a hlasitě práskl dveřmi. Bylo mu jedno, jestli ho zase potrestají. Nemohl jednat jinak, dal slovo…
A co se týče rodičů, ti na něj zas brzy zapomenou, až odjedou na další expedici.
Ještě ten večer na rodinné radě padlo rozhodnutí poslat Dádu na celé léto k dědovi na venkov. Třeba si s tím mladým rebelem poradí…
*****
„Tohle je tvůj denní režim,“ ukázal Jiří Savel, bývalý voják, vnukovi na papír popsaný úhledným písmem. „Na vesnici není čas na blbosti, všichni chtějí jíst a pít.“
„Jsem snad otrok?“ vyrazilo z Dády, když si přečetl dlouhý seznam povinností.
Jiří Savel se usmál a ocenil bojovný pohled vnuka, který na něj vrhl. Včera syn přivezl Dádu a celou cestu si otci stěžoval, jak je s ním těžko. Neustálé rvačky ve škole, nespokojenost učitelů a ředitelky – to vše bralo čas výzkumu. Dádovi rodiče odjeli na expedici a s úlevou nechali syna rebelanta na dědovi.
Pomalu plynuly dny plné nezvyklých činností…
Dáda vstával s kohouty, pomáhal dědovi nakrmit strakatou Bělinku, čtyři prasátka a hnědáka Archipa. Donést vodu, naskládat naštípané dřevo, okopat záhony…
Práce nebrala konce, ale Dáda si dal slovo, že nebude naříkat.
„Hlídá mě?“ zeptal se jednou Dáda a ostražitě pohlédl na dědova miláčka, velkého psa Ervína, který ho stínoval, když opustil dvůr.
„Cítí, že nejsi místní, bojí se, aby ses neztratil,“ odpověděl děda s lehkou ironií.
Dáda si moc oblíbil rybaření. Klouček se rychle naučil zacházet s prutem a za pár týdnů ho Jiří Savel pouštěl na řeku samotného.
Nejlepší záběry bývaly brzy ráno, když bylo ještě chladno. Dádovi se líbilo sedět s prutem na břehu a pozorovat, jak vychází slunce a ozářuje vše kolem. To ve městě vážně neuvidíš!
Jednoho časného rána, když se usadil s pruty na břehu malebné říčky, Dáda zpozoroval pohyb ve vysoké trávě.
Někde poblíž hlasitě kvákala žába, hned nato zaštěkal pes. Zvuky jako obvykle, ale…
Tráva se znovu pohnula a klouček se rozhodl to zkontrolovat…
Opatrně našlapoval mezi vysokou trávou, v ranním šeru se rozhlížel, ale nic neviděl. Usoudil, že se mu to zdálo, a chtěl se vrátit k prutům, ale vtom zaslechl sotva znatelný žalostný kňour.
Sehnul se, rozhrnul rukama vysokou trávu a na něj hrozivě zasyčela kočka, výstražně přitiskla uši. Oči zvířete varovaly, ať drží odstup, a syčení neslo jasnou hrozbu.
„Jé…“ vyrazilo z Dády překvapením. „Co syčíš?“
Natáhl ruku, aby tu hrozivou bestii pohladil, ale kočka ucukla a podivně se odplazila od člověka, dál od té natažené ruky.
Vtom se začalo rozednívat a Dáda uviděl krvavé skvrny na světlé srsti zvířete. Před očima mu naskočil obrázek z nedávné minulosti – čtyři puberťáci týrali pruhovaného kocoura s omrzlým pravým uchem…
Dáda se otřásl a zaplašil tu bolestnou vzpomínku. Kočka je zraněná, potřebuje pomoc!
Holýma rukama ji nevezme, zlobí se a zřejmě ji to bolí. Rozhlédl se, ale nenašel nic vhodného. Měl na sobě lehkou větrovku, která chránila před ranním chladem.
Sňal větrovku, přiblížil se k syčící kočce:
„Čiči čiči čiči! Jenom ti chci pomoc… Čiči čiči čiči!“
Posledními silami se kočka vrhla stranou, ale Dáda byl rychlejší. Přikryl kočku větrovkou, opatrně ji zabalil a přitiskl k hrudi. A pak se rozběhl, co mu nohy stačily, domů, zapomněl na pruty…
„Dědo, bude s kočkou dobře?“ ptal se vnuk posté a nervózně hleděl na dveře letní kuchyně.
„Neboj, Andělína Michalová je veterinářka a na rány má talent,“ pohladil Jiří Savel vnuka po hlavě. „Jdi zatím pro pruty, až se vrátíš, budou novinky…“
Dáda kývl a rychle běžel k řece pro pruty. Tak spěchal, že sotva popadal dech, když se vrátil domů.
Vtom se ve dveřích letní kuchyně objevila drobná postavička Andělíny Michalové. Starší žena něco řekla Jiřímu Savelovi, načež se ten radostně usmál.
„Jak je?“ vyrazilo z Dády.
„Bude dobrá,“ ozvala se Andělína Michalová. „Vypadá to, že ji pokousal pes… Rány jsem ošetřila, teď se o ni starej.“
„Všechno udělám!“ zvolal Dáda a v očích se mu objevily slzy radosti a úlevy…
Ten večer klouček neodcházel od spící kočky a z krabice a staré deky jí zhotovil provizorní pelíšek. Postavil vedle misky s jídlem a vodou a jen seděl a díval se, jak kočka spí.
„Budeš tu spát?“ zeptal se Jiří Savel.
„Můžu?“ zeptal se Dáda s nadějí.
„Radši ji vezmeme do světnice,“ navrhl děda.
Kočku přenesli do pokoje, kde spal Dáda, a postavili krabici vedle jeho postele.
Při bližším pohledu měla kočička světle béžovou barvu se sotva znatelnými proužky.
Dáda se posadil na kraj postele a dál pozoroval, jak jeho svěřenkyně spí.
„Koukám na tebe, vnuku, a divím se,“ řekl zamyšleně Jiří Savel, sedl si na židli v rohu. „A přitom nejsi líný, jsi chytrý, zodpovědný a dobrota ti není cizí. Tak proč děláš vzpouru na lodi?“
Dáda se podíval na dědu a místo odpovědi pokrčil rameny.
„Tvůj poslední kousek s třídním výkazem…“ vyzvídal děda. „Přece jsi ho nespálil jen tak?“
„Dal jsem slovo, a když jsem dal, musím ho držet,“ zabručel Dáda.
Natáhl ruku a opatrně pohladil spící kočku po hlavě.
„Komu jsi dal slovo?“ podezření Jiřího Savela se potvrdilo, protože nevěřil ve vnukovu vinu.
„Ve sklepě baráku vedle školy bydlí bezdomovec kocour, kterého jsem krmil a povídal si s ním, úplně jako ty s Ervínem,“ pověděl Dáda a popotáhl nosem. „Snil jsem, že si ho vezmu domů, ale rodiče o tom nechtěli ani slyšet… Slíbil jsem Mourovi, že ho budu vždycky chránit.“
„A co se s tím kocourem stalo?“ zeptal se děda tichým hlasem a zadržel dech.
„Kluci z vyšších tříd ho týrali,“ zachvěl se Dádův hlas. „Žádal jsem je, ať přestanou, oni souhlasili pod podmínkou, že spálím třídní výkaz…“
„Svině!“ uletělo staršímu muži. „Kde je ten kocour teď?“
„Vzala si ho nějaká paní, jak mi říkal školník,“ pohladil Dáda znovu kočičku. „Strašně rád bych věděl, jak se má Mour…“
„Jsi borec!“ pohladil děda vnuka po hlavě. „Dodržel jsi slovo, to je správný, ale proč jsi to neřekl rodičům?“
„Oni se neptali,“ odpověděl prostě Dáda.
Dny plynuly… Rány na těle Zefírky, jak Dáda kočku pojmenoval, se zahojily. Kočička přestala syčet a podezřívavě na lidi koukat.
Zefírka přijímala péči člověka, který jí zachránil život. Brzy zkrášlená a znatelně přibravší na váze se kočička přestěhovala k Dádovi do postele.
Kloučkův sen se splnil, ale často ve snu vídal pruhovaného Mourka s omrzlým uchem. Kocour se mu láskyplně otíral o nohy a hlasitě přede, když ho Dáda bral do náruče.
„Kde jsi?“ ptal se Dáda ve snu pruhovaného kocoura, ale odpověď nepřicházela.
Uplynul červenec a za ním i srpen…
Dáda čekal, že si pro něj přijedou rodiče, ale místo toho děda vnukovi oznámil, že musí jet do města kvůli zařizování. Ráno obstaral hospodářství, Jiří Savel nechal vše na vnukovi a vydal se na vlak.
Vrátil se večer unavený, ale spokojený. Pochválil vnuka za pořádek v práci a s tajemným úsměvem ho zavolal do světnice, kam předtím zanesl velkou krabici.
„Pojď sem, vnuku,“ ukázal Jiří Savel na pohovku. „Podívej, kdo se mnou přijel z města.“
Dáda vešel do místnosti a podíval se na pohovku. Několikrát zamrkal, bál se, že se mu to zdá.
„Mourek!“ vykřikl chlapec a opatrně vzal na ruce pruhovaného kocoura s omrzlým uchem. „Dědo, ty jsi nejlepší!“
Kocour vypadal zdravě a dobře živený. Později se Jiří Savel podělil s vnukem o to, jak ho Dádův čin dojal a rozhodl se pruhovaného kocoura vypátrat. Obrátil se na Dádovu školu.
Ukázalo se, že školník požádal útulek, aby bezdomovce kocoura vzali, protože se bál o jeho život.
Začátkem září přijeli Dádovi rodiče s novinkou, že musí odjet na dlouhou expedici a chlapec bude muset ještě nějaký čas bydlet u dědy.
Rodiče sotva poznávali v tom veselém a radostném dítěti dřívějšího rebela.
„Tati, ty jsi udělal zázrak!“ zvolal Dádův otec.
„Naučte se naslouchat svému dítěti,“ řekl poučně Jiří Savel.
A co se týče Dády, ten se radoval, že zůstane bydlet s dědou a nebude se muset loučit s Mourkem ani Zefírkou.
Rebel se proměnil v nejstarostlivějšího a nejzodpovědnějšího pána pro své mazlíčky.
Autorka ILONA ŠVANDEROVÁ
zdroj.
