Před mnoha lety, kdy už mi bylo přes šedesát, jsem den co den podnikala dlouhé procházky v parku. Jmenovala jsem se Božena a měla jsem tehdy 67 let. Pamatuji si, jak na jedné podzimní procházce na mě dolehly těžké vzpomínky na dávné časy. Dříve se nám vedlo dobře, rodina byla zdravá, manželství šťastné a syn vyrůstal v úspěšného muže. Jenže jednoho dne se vše nenávratně změnilo.
Můj syn byl na vrcholu kariéry, když mi přišla zdrcující zpráva utopil se. Obestíralo to hrozné tajemství a nikdy jsme se nedozvěděli, co se přesně stalo. Můj manžel, František, tu bolest neunesl. Jeho zdraví šlo rychle ke dnu, byl smutný, odcházel z domu na dlouhé hodiny a nakonec ho stihla tragická nehoda. Zůstala jsem vdovou už v padesáti, osiřelá, bez rodinného zázemí.
I když můj důchod ze státní pojišťovny byl postačující, žila jsem spíše samotářsky. Útěchou mi byl jen Petr, chlapec ze sousedství. Často mě navštěvoval, vyprávěli jsme si a dělali si společnost.
Jednoho dne jsem cestou ze samoobsluhy uviděla na své ulici sanitku. Všude kolem stála napjatá skupinka lidí a mezi nimi jsem spatřila malého Petra, jak klečí u sanitky a zoufale prosí svoji maminku, aby procitla. Policista už chtěl chlapce předat sociálním pracovníkům, ale já jsem vykročila vpřed a nabídla, že ho vezmu k sobě. Zapsal si mé jméno, Božena Nováková, a sdělil mi, že si pro něj brzy přijdou pracovníci z úřadu pro ochranu dětí.
Byla jsem pevně rozhodnutá Petra u sebe udržet, ale věděla jsem, že konečné slovo mít nebudu. Úředníci přišli až po měsících. Za tu dobu jsme si s Petrem navzájem zvykli. Starala jsem se o něj jako o vlastního syna vařila jsem mu teplé polévky, vyprávěla pohádky a před spaním mu zpívala staré české ukolébavky.
Ptala jsem se, zda si ho mohu nechat, ale úředníci nebyli příliš povzbudiví. Zákony byly přísné a já už nemládla. Přesto, navzdory jejich úředním slovům, jsem věděla, že bych už neměla klidné spaní, pokud by se Petr musel vrátit do neznáma. Moje životní štěstí se od té doby spojilo už jen s ním.