K rodičům jsem cestoval autem druhé třídy. Seděl jsem na nejvyšším sedadle, ale nijak mi to nevadilo. Spodní police obsadily dvě ženy. Chtěl jsem dole počkat na průvodčího, ale už tehdy mi jedna z nich začala mít za zlé, že jsem si k nim vlezl.
Když jsem se rozhodl něco sníst, ženy mi nedovolily sednout si ke stolu. Schválně si sedly po obou stranách a tiše popíjely čaj, abych jim nezabíral jejich teritorium.
– Můžu si dát rychlou svačinu? – Zeptal jsem se.
– Mladý muži, máte lístek na horní sedadlo. Ušetřil jste si peníze? Tam se můžete najíst! Musíme se vyspat a potom cítit vůni vašeho jídla. A vůbec, chceme si odpočinout,” řekl jeden z nich.
Pochopil jsem, že se nehodlají vzdát. Šel jsem si lehnout a nahoru si vzal instantní nudle. Jakmile jsem začal jíst, vlak sebou trhl – celá moje večeře odletěla na spodní polici.
Moje těstoviny byly všude, včetně parádních vlasů mé spolucestující dole. Dlouhé prameny těstovin zabraly celé kupé. Chtělo se mi brečet a smát zároveň.
– Mladý muži, copak nevíte, jak se jí ve vlaku? To jedeš poprvé vlakem, nebo co? To je strašné! – Cestující byl rozhořčený.
– Neudělal jsem to schválně! – Odpověděl jsem a začal jí rozmotávat nudle z kadeří.
Celou noc jsme cítili neodbytný zápach instantních nudlí. Dokonce i průvodčí se té ženě vyhýbali. Chtěla se umýt, ale jak? Vlak byl obyčejný, bez jakýchkoli komfortních podmínek.
Spalo se mi dobře, i když pocit hladu z toho zápachu nezmizel. Co na to říct? Byla to jejich vlastní vina!
