Moji rodiče upřednostňovali mého mladšího bratra, dávali mu dárky, zatímco mě zanedbávali, a trvalo mi dlouho, než jsem dokázala přijmout důvod, který mi maminka vysvětlila.

Dobré zprávy

Já a moje manželka jsme se dokázali postavit na vlastní nohy jen díky vlastnímu úsilí, zatímco naši mladší sourozenci dostali od rodičů štědrou podporu. Nečekáme nic navíc, ani nemáme pocit, že by nám rodiče něco dlužili, ale zároveň cítíme, že není jejich povinností finančně životně zajišťovat mladší bratry a sestry. Přesto si často kladu otázku, proč z jejich strany existuje taková nerovnost.

Pamatuji si, jak otec daroval mému bratru nové auto a sám dál jezdil ve starém, které bylo kdysi naše rodinné. Později jsem se dozvěděl, že jakmile se bratr oženil, nastěhovali se spolu s jeho manželkou do bytu, který zdědil po našem dědečkovi. Věkový rozdíl mezi mnou a bratrem je deset let, ale ještě před jeho svatbou se k nám rodiče chovali téměř odtažitě, skoro jako by nás ani neznali. Sotva jim bratr oznámil velkou novinu, okamžitě mu bez otázek předali ten luxusní byt.

Když jsem se o tom bavil s maminkou a ptal se, proč dávají přednost bratru a proč nám s manželkou nikdy nepomohli podobně, odpověděla velmi zklamaně: Požádali jste někdy o pomoc? Všimli jste si vůbec, jak váš byt vypadá? Nevadilo ti, že nemáte auto? Najednou se mi vybavily všechny ty roky, kdy jsme se s manželkou snažili postavit společně na vlastní nohy, a nemohl jsem zadržet slzy. Když se nám narodilo dítě, stěhovali jsme se do téměř prázdného bytu a vše jsme museli zvládnout sami, jen s pomocí pár přátel. Bylo to tak těžké, že když onemocnělo dítě, bál jsem se pozvat doktorku domů, aby se nerozšířily zprávy o naší těžké situaci a dítě nám nevzali sociálka.

Zatímco švagrová, sestra mé ženy, byla ve své rodině jakousi zlatou dcerou. Tchán s tchyní se přestěhovali na venkov, aby jí nechali k dispozici byt v Praze, kde chtěla žít o samotě, i když pro ně samotné bylo dojíždění z vesnice velmi nepohodlné. Navzdory tomu na nich dál závisela, dokonce jí museli pravidelně vařit a každý týden přijížděli s taškami hotového jídla.

Nakonec jsem se odhodlal a opět se zeptal maminky, proč nás vždy stavěli na druhou kolej a bratrovi dávali vše, co si zamanul, zatímco nám s manželkou nikdy nepomohli. Její odpověď mne bodla: připomněla mi, že jsme prý nikdy o nic nepožádali, i když věděla, jak těžké to pro nás bylo. Tyto její věty mě ranily a dodnes se s tím těžko smiřuji stejně tak moje žena.

Nepřestávám přemýšlet, proč rodiče zacházeli s námi a s našimi mladšími sourozenci podle tak odlišných měřítek, což v nás zanechalo pocit nespravedlnosti i dlouhotrvající zklamání. Těžko se s takovým přístupem žije a bolest z těchto nerovností cítíme dodnes.

Rate article
Add a comment