Moji rodiče nabídli výměnu: jejich byt za náš mateřský příspěvek. Postupem času jsme si ale s manželem uvědomili, že jsme byli podvedeni.

Dobré zprávy

Byla jsem jedináček, přesto jsem nikdy necítila, že bych byla rozmazlovaná nebo oblíbená spíš naopak, přestože jsem byla dlouho vytoužená. Když mi bylo třiadvacet let a byla jsem v pátém měsíci těhotenství, vkrádaly se mi do hlavy pochyby, jestli jsem vůbec jejich biologická dcera. Moji rodiče už překročili sedmdesátku a naše finanční situace byla přímo zoufalá. Bydlíme v pronajatém bytě v Brně, peněz máme vždy jen tak tak, abychom pokryli nájem a běžné výdaje. Já i můj partner Martin jsme studovali a přitom pracovali, ale výplaty sotva pokrývaly základní potřeby. Dvakrát nám hrozilo vystěhování kvůli nezaplacenému nájmu, museli jsme si půjčovat peníze od kamarádů a teď splácíme dluhy. Jídlo jsme si často sotva mohli dovolit, byli jsme pořád pod tlakem a v napětí, a rodiče nám sem tam dali nějaké potraviny z chalupy, aby nám pomohli.

Naši se začali zmiňovat, jak by nám prospělo, kdybychom se vzali. Bez velkého přemýšlení jsme s Martinem šli na úřad a vzali se. V tu chvíli rodiče začali nahlas mluvit o vnoučatech. Máma mi pořád dokola zdůrazňovala, že musím mít dítě, jinak dopadnu stejně jako ona. My jsme si s Martinem ale nevěřili na takovou zodpovědnost po finanční stránce jsme neměli pevnou půdu pod nohama a dítě bylo obrovské rozhodnutí. Pak ale přišla nabídka rodiče nám slíbili, že nám dají všechny své úspory z rodičovského kapitálu a za to bychom si v nějaké menší vesnici mohli koupit malý domek. Oni by se odstěhovali na venkov, my bychom mohli zůstat v brněnském bytě a aspoň bychom nemuseli řešit každý měsíc, jestli zaplatíme další nájem. Kromě toho máma slibovala, že pomůže s péčí o dítě, až se narodí, abych mohla dokončit školu.

Slibovala nám i nějakou finanční výpomoc zajištění základní výbavy pro mě a naše miminko. Zdálo se to být férové a rozumné, tak jsme na to kývli. Jenže teď, když už jsem v sedmém měsíci těhotenství, rodiče nesplnili zhola nic z toho, co slíbili. Ani plínky nekoupili. Máma mi stále volá, ptá se, jak pokračují přípravy na miminko, ale peníze nemám ani na to nejzákladnější třeba na dupačky. Radí, že by si Martin měl najít ještě třetí práci, abychom všechno zvládli. Když jí připomenu její sliby, popírá, že by kdy slíbila finanční pomoc, a místo toho nás s Martinem kritizuje za každé naše rozhodnutí, že prý nejsme realističtí.

Když se naše dcera Adélka narodila, najednou si rodiče vzpomněli na bájný rodičovský kapitál. Jenže já s Martinem jsme v té chvíli měli jasno nemůžeme s nimi dál počítat. Vzali jsme si vlastní hypotéku a koupili si malý byt sami. Konečně jsme pochopili, že spoléhat na prázdné sliby nemá smysl.

Rate article
Add a comment