Moji příbuzní netrpělivě čekají, až opustím tento svět. Myslí si, že převezmou můj byt, ale já jsem …

Dobré zprávy

Vzpomínám si, že už dávno mé příbuzné čekali, až opustím tento svět. Mysleli si, že se mi podaří převzít můj byt, ale už jsem si všechno dopředu zabezpečila.

Jsem náhodou šedesát let stará a žiji sama. Nemám děti ani manžela, ačkoliv jsem kdysi byla vdaná. Ve dvaceti pěti letech jsem se z lásky provdala za Jana Svobodu. Manželství však zničila jeho nevěra přivedl svou milenku do našeho bytu. To jsem samozřejmě nechtěla snášet, sbalila jsem si věci a nastěhovala se k rodičům. Pouhé dva měsíce po rozvodu jsem zjistila, že jsem těhotná.

Upřímně řečeno, nechtěla jsem to svému bývalému manželovi říkat, nechtěla jsem ho kontaktovat. Rozhodla jsem se vychovávat dítě sama. Když jsem porodila syna Tomáše, lékaři mi přinesli smutnou zprávu: Vaše dítě přišlo na svět velmi slabé a má nevyléčitelnou nemoc. Má velké štěstí, pokud dožije jedenáct či dvanáct let. Neměla jsem ponětí, co mám dělat, kam se vydat. Vychovávala jsem ho, kojila ho denně, a v hlavě mi neustále znívala myšlenka, že brzy opustí tento svět.

Tomáš dospěl na patnáct. Stalo se, že on i můj otec Oldřich Novotný zemřeli v rozestupě jedné týdne. Ztratila jsem dva milované lidi. Dědeček mi odkázal svůj velký byt v srdci Prahy. Po všech letech samoty jsem měla málo mužů ve svém životě. Toužila jsem po dítěti, ale bála jsem se, že se osud zopakuje, a proto jsem neriskovala. Ve čtyřiceti pěti letech jsem si koupila notebook, abych mohla kontaktovat příbuzné a číst zprávy.

Příbuzní zjistili, že bydlím sama, a začali mi záhy přicházet ve zvyku. Přinášeli dárky a drobnosti, ptali se, jestli mám sepsané dědictví. Když zjistili, že žádné neexistuje, začali si stěžovat na mou finanční situaci. Někteří dokonce manipulovali s ostatními, aby v mých očích vypadali lépe a důstojněji. Už jsem věděla, komu pošlu svůj byt kamarádovi, jehož dcerka Jitka mi vždy nezištně pomáhala.

Rodina chtěla jen byt. Jednou jsem s nimi přestala komunikovat, ale neodradilo to ostatní. Jednoho dne mi zavolal bratranec Marek a drzým tónem se ptal, jestli ještě žiju a komu byt předám. Byl jsem tak uražená, že jsem všem příbuzným zakázala psát mi nebo volat. Tak jsem si nakonec uchovala klid a svůj domov, který mi zůstane jako poslední památka na dny, kdy jsem bojovala s osudem a s těmi, co chtěli jen mé místo.

Rate article
Add a comment