Můj život se zdál být předurčený. Ale mnoho věcí se změnilo a já jsem určila jiný směr.
Vyrůstala jsem v malé vesnici, kde můj osud vytyčili rodiče ještě před mým narozením. Za manžela mi určili Filipa, syna otcova přítele. Byl o něco starší než já.
Naši otcové spolu vyrůstali na vesnici. A do roka se oženili se svými přítelkyněmi. Filip byl dobrý – byl šikovný na ruce, vystudoval dobrou střední školu v nedalekém městě a o víkendech stavěl s otcem dům. Zdálo se, že všechno jde opravdu podle jejich plánu. V jednu chvíli se však ukázalo, že Filip má jiný plán: přihlásil se na jakýsi dvouletý zemědělský kurz a byl přijat.
Večer před odjezdem se zeptal: „Nino, počkáš na mě?“ „Ne,“ odpověděla Nina. Pokrčila jsem rameny – nevěděla jsem. Ale té noci mezi námi vzplanula vášeň – byl to teplý muž v mém životě, i když jsem k němu necítila lásku.
Když odešel, napsal mi. V prvním ročníku jsem mu odpověděla, ale ve druhém jsem se rozhodla jít na univerzitu – moje ambice byly mnohem větší. Myslela jsem, že se stanu slavnou. Chtěla jsem se dostat z vesnice. Ale..
Nepřijali mě!
Místo toho jsem se seznámila s jedním klukem. Do vesnice jsem se nevrátila – zůstala jsem s Markem. Viděla jsem se teď jako jeho žena. Ale náš poměr rychle skončil – řekl, že naše láska skončila. Sbalila jsem si věci a odstěhovala se ke kamarádce. Strávila jsem tam měsíc. A najednou jsem dostala dopis z domova: Filip se vrátil. Ptal se na mě.
A já se rozhodla vrátit domů. Kdyby to s ním nevyšlo, zůstanu aspoň u našich. Moje plány se neuskutečnily, ale aspoň jsem byla živá a zdravá.
A byla jsem vlastně zdravá? Poslední dobou se mi něco nezdálo – potřebovala jsem navštívit lékaře. Na prohlídce mi prostě řekl: “Budete muset jít do vedlejší gynekologické ordinace – jste těhotná.” A tak jsem se rozhodla, že to udělám.
Jako by se mi zhroutil svět. Na potrat už bylo pozdě, navíc jsem ho nechtěla podstoupit. Tak jsem šla domů. Těhotná. Ale nikomu jsem to neřekla.
Všechno šlo svou vlastní cestou: týden po mém příjezdu mě Filip pozval na prohlídku domu – a já zůstala s ním. O měsíc později jsme se vzali. Ale velmi brzy mi začalo rychle růst břicho. A Filip říkával: “Mladý člověk roste, proto!” A taky jsem si říkala, že je to tak.
Rozhodla jsem se rodit ve městě!
Bylo to anonymnější a navíc jsem mohla někoho uplatit, aby mi napsal, že dítě přenáší. No, Robert byl na přenášené dítě velký, ale trik fungoval. Z mého syna vyrostlo úžasné dítě. Filip ho miloval, ale nijak to nedával najevo. Hodně pracoval, běhal po farmě, po stavbách – přicházel domů po půlnoci, políbil mě i Roberta a usnul.
To mi vyhovovalo – nedokázala jsem k němu cítit silnou lásku. Ale v žádném případě jsem ho nehodlala opustit – jak jsem to měla zvládnout sama s Robertem ? Ale bylo tu ještě něco: co kdyby Filip chtěl další děti? Ne, nešlo o porod, kterého jsem se bála, ale o to, že kdyby se dozvěděl pravdu, miloval by své dítě víc. A jak by reagoval, kdyby zjistil, že pět let vychovává cizí dítě?
V létě jsme jezdili k moři. Čerstvý vzduch a ostatní si řekly své: otěhotněla jsem. Nemohla jsem porodit. Šla jsem na potrat. Ve skutečnosti jsem během následujících šesti let podstoupila další tři potraty. Samozřejmě bez Philipova vědomí. Pořád říkal, že je čas na druhé dítě. Mlčela jsem. V jednu chvíli jsem si prostě nasadila nitroděložní tělísko – abych problém vyřešila. Nechtěla jsem další děti – bála jsem se o Roberta . Ale stalo se tu něco, čím osud poněkud nejistě přeskládal dílky životní skládačky, kterou jsem tak špatně poskládala.
Jednoho dne vyjel Robert se svým kolem za vesnici. Špatné odbočení – a můj chlapec spadl do opuštěné šachty. Obrovský kus železa mu prořízl tělo. Když jsem to zjistila, řvala jsem jako pominutá.
Když jsme čekali na sanitku, přilétl Filip z farmy. Spolu s ostatními muži vytáhli Roberta ze šachty. Pak Filip odnesl Roberta v náručí do sanitky. Filip měl oči plné slz. Najednou se přede mnou objevil úplně jiný člověk.
Okamžik pravdy!
“Proč jste nám neřekl, že je chlapec adoptovaný?” zeptali se lékaři v nemocnici po odběru krve. Robert potřeboval transfuzi krve. Ukázalo se, že Robertova krevní skupina je vzácná, ale moje ani Philipova nefungovala. To bylo zřejmě znamení. Filip se na to nechápavě díval. A přitom šlo o život. Potřebnou skupinu nebylo kde sehnat, museli jsme reagovat do 24 hodin.
Přiznal jsem: “Robert není tvůj syn.” Filip zrudl a pak zbledl. Vyšel ven. Myslela jsem, že odešel. Ale po chvíli se vrátil: “Kde žije Robertův biologický otec ?” “Nevím,” odpověděl jsem. Mlčela jsem a polykala slzy. “Proč mlčíš? Copak nechápeš, že náš syn může zemřít? Můj syn umírá!” Na ta slova nikdy nezapomenu.
Řekla jsem mu, co jsem věděla. Našel Marka, který přišel a požádal nás jen o to, aby jeho žena o Robertovi nevěděla. “Nic jiného od vás nechceme – jen zachraňte našeho syna. Nic vám neřekneme.”
Zachránili Roberta !
Mark se už nikdy neozval. A já jsem se po tomto případu zamilovala do svého muže jako teenager. Filip říkal, že o Robertovi ví , ale v tomto případě nebylo důležité, kdo je biologický otec, ale kdo dítě vychovává. A že by nás nikdy neopustil.
Už jsem si byla jistá, že chci Philipovi dát dítě. Ale do cesty se mi postavily mé pokusy o potrat. Pak Filip navrhl, že bychom mohli adoptovat. A tak se Nasko dostal do naší rodiny – milovali jsme ho jako vlastní dítě. Když mu byly tři roky, stejně jsem otěhotněla a narodila se nám rozkošná dcerka.
Od té chvíle uplynulo několik let. A jsme šťastní. Velmi. Jen mám čas od času noční můry o svých nenarozených dětech a o tom, jak jsem svému synovi málem zničila život. Z nerozvážnosti. Děkuji osudu, že se nakonec ukázalo, že plán, který rodiče pro mě a Filipa vymysleli, byl tím nejlepším rozhodnutím.
