Když jsem se vdávala, nikdy by mě nenapadlo, že manželova láska k počítačovým hrám pro nás může skončit tak špatně.
Ze začátku bylo všechno v pořádku, oba jsme chodili do práce, dělali domácí práce, a když měl manžel volný čas, trávil ho, jak chtěl, a já nic nenamítala. S příchodem dítěte to však bylo horší a horší. Sama jsem nezvládala všechno, co se na mě valilo, a manžel přicházel domů a hned sedal k počítači, nechtěl mi s dítětem pomáhat.
Samozřejmě zvládat všechno sám byl nesmírně náročný úkol. Náš syn byl neklidný, takže jsem neměla čas na odpočinek, často jsme k obědu jedli zbytky z předchozího dne nebo nádobí mohlo ležet neumyté půl dne.
Když si tchyně všimla, že to nezvládám, nabídla se, že mi pomůže. Zpočátku jsem z toho měla radost, tehdy jsem ještě nevěděla, že její “pomoc” znamená neustálé výčitky a připomínky. Bylo by lepší, kdyby nepřišla vůbec, než aby mi každý den kazila náladu.
Došlo to tak daleko, že začala počítat každý můj výdaj, štvala proti mně manžela a pak mě obviňovala, že jsem špatná matka, a tvrdila, že jsem své desetiměsíční dítě nenaučila čůrat do nočníku. …. Když jsem to slyšela, rozhodla jsem se jí říct, že ani ona není dobrá matka, protože její syn hraje počítačové hry, místo aby mi pomáhal.
Byla tak rozzuřená, že vyběhla z bytu a křičela, že si na mě bude stěžovat na sociálce. Myslela jsem si, že to byly jen vzteklé řeči, ale ráno mě skutečně navštívili pracovníci pečovatelské služby.
Když všechno zkontrolovaly a vyslechly si, jak to začalo, nechaly mě být a poradily mi, abych si rozmyslel svůj život. Tak jsem to udělala a sbalila si věci své i dítěte do kufru. Moje myšlenky směřovaly k tomu, abych od té rodiny co nejdříve odešla.
Manžel ani nemrkl okem, spal, a tak jsem okamžitě odjela na nádraží, cestou jsem zavolala rodičům, aby na mě počkali na nádraží, a slíbila jsem, že jim všechno vysvětlím, až se vrátím domů. Nemělo smysl dál čekat, musela jsem se z téhle pasti dostat co nejdřív.
