Moje tchyně se chystá na rande a já zůstávám s vnučkou
Moje tchyně, Libuše Nováková, žije už léta sama. Rozvod s otcem mého muže byl těžký a ona v podstatě samoživitelka. Mužská pozornost jí sice nechyběla — je to žena výrazná, s pevnou povahou — ale znovu se nevdala. Říkala, že se bála, aby nevlastní otec neublížil jejímu chlapečkovi. S její povahou by to nikomu nedovolila. A tak celé mládí strávila prací a výchovou syna. Na žádná rande nezbyl čas — všechny myšlenky patřily tomu, jak zajistit dítě a vychovat z něj slušného člověka, zvlášť když bývalý manžel neplatil ani korunu alimentů.
A musíme uznat, že to zvládla. Za to jí patří velký dík. Můj muž je spolehlivý, pečující, a vím, že je to její zásluha.
Jenže syn vyrostl, oženil se, narodila se nám dcera — a Libušce se objevila vnučka, nový smysl života. Zbožňuje ji: vodí ji do parků, peče buchty, vypráví pohádky. Zdálo by se, že může žít spokojeně. Ale ne — v jejím životě se objevil zvrat, a takový, že z toho pořád nemůžu přijít.
Před Vánocemi potkala muže. Náhoda, fronta v obchodním centru v centru Brna. Slovo dalo slovo, vyměnili si čísla a začalo to. On, Jiří Dvořák, bývalý voják, podplukovník v důchodu, taky rozvedený, žije sám. Podle tchyně mají tolik společného, že je to přímo osud. Oba milují staré české filmy, procházky podél Vltavy, čtou stejné knihy. Dokonce i čaj pijí stejně — bez cukru a s plátkem citronu. Jako scénář k romantické komedii!
Ale je tu háček: Jiří ji stále zve na rande. My s mužem ale pracujeme do večera, a tak je naše holčička skoro pořád u babičky. Brát dítě na romantickou schůzku? To přece nejde. A tak mi včera Libuška zavolala s žádostí, při které málem vypadla káva z hrnečku: „Maruško, prosím tě, pohlídej Elišku jeden večer, já… jen na chvilku, skočím si na rande.“
Upřímně, stěží jsem zadržela smích. Rande? V jejím věku? Je jí přes padesát, a teď se chystá jako puberťačka do parku na schůzku s nápadníkem, a pak prý ještě na výstavu moderního umění! Navrhla jsem: „No tak ať ten Jiří přijde k vám, dáte si čaj, Eliška bude v klidu.“ Ale ne, Libuše se zarazila: „To není ono, Maruško, musí to být pravé rande, s procházkou, s povídáním pod hvězdami.“ To už je přímo román, ne život!
Nechalo mi nic jiného než si vzít volno. Šéf na mě sice koukal jako na blázna, ale pustil mě. A teď tu sedím a přemýšlím: tohle nebude jen jednou. Podle toho, jak tchyně září, když mluví o svém Jiřím, to nepřestane jen u jednoho večera. Už cítím, že budu muset brát dovolenou nebo rychle hledat školku pro Elišku. Protože to vypadá, že to Libuška myslí vážně. Dokonce naznačila, že Jiří je seriózní muž a že by možná mohlo dojít i na svatbu. Svatba! V jejím věku!
Samozřejmě, každý má právo na štěstí. Ale je štěstí v tomto věku opravdu v mužích? Nemělo by být v hlídání vnoučat, pečení lívanců a procházkách na hřiště? Nebo se mýlím? Možná láska nezná věk a i v důchodu lze potkat toho pravého? Ale stejně si to nedokážu představit — moje tchyně, pro mě vždycky symbol přísnosti a pořádku, se najednou proměnila v okouzlenou dívku se zářícíma očima.
Nechci ji zraňovat. Ať to zkusí, ať je šťastná. Třeba osud opravdu klepe na její dveře právě teď, když to nejmíň čeká. Ale stejně si kladu otázku: má babička mít ještě osobní život? Nebo je jejím údělem jen péče o vnoučata a klidné večery s pletením a televizí? Co myslíte, má láska místo v životě těch, kteří už překročili padesátku?