Deník Praha, květen
Můj syn Michal narazil na dívku, která si ho vodí podle svého. Poslední dobou ho začala poštvávat proti mně tvrdí, že mi nezáleží na jejich štěstí, protože myslím jen na sebe. Došla k tomu proto, že jsem odmítla vyměnit svůj byt s nimi.
Můj manžel odešel před několika lety a Michal zůstal mým jediným dítětem. Vyrostl v péči, lásce a snažila jsem se pro něj dělat maximum dal jsem mu dobré vzdělání. Před svatbou bydlel pořád se mnou. Začal pracovat ještě na škole a diplom byl jen formalita, hned na to získal solidní místo v Praze.
Michal je má hrdost, šikovný, spolehlivý a v práci si vede výborně. S manželem jsme nikdy nebyli schopni koupit Michalovi vlastní byt, vždy jsme žili skromně. Teprve ve čtyřiceti jsme si pořídili vlastní byt v Holešovicích, předtím jsme žili v nájmu a nebyly peníze na další byt pro dítě. Ale přece jsme si to všechno vydobili vlastní pílí on si může vydělat na svůj byt také.
Když mi Michal řekl, že chodí s dívkou, byla jsem radostí bez sebe. Snažila jsem se vyjít vstříc jeho přítelkyni nikdy jsem jí a ničem nevynadala, ani nezapomněla žádné drobnosti. Nebylo pro mě důležité, kdo bude má snacha, hlavně ať je Michal šťastný. Zpočátku mi byla Tereza hodně sympatická byla slušná a nenápadná. Ale po svatbě se ukázala její pravá povaha.
Po svatbě Michal a Tereza odjeli na svatební cestu, po návratu Tereza dala výpověď v práci. Prý měla těžké podmínky – šéfové ji stresovali, a chce si najít lepší místo. Jenže u toho to nezůstalo. Už dva roky je Tereza doma a nemá v plánu nějakou práci hledat.
Michal a Tereza žijí v jejím malém bytě s jednou místností, na okraji Prahy. Protože Tereza nepracuje, Michal nemůže koupit větší byt Tereza utrácí většinu peněz v kosmetických salonech a za oblečení.
Nedokážu pochopit, jak někdo nedokáže najít práci za dva roky. Myslím si, že si vymýšlí, když tvrdí, že chodí na pohovory. Spíš jí vyhovuje žít z Michalovy výplaty a užívat si.
Ptala jsem se jí na děti. Jaké děti, když žijeme v tak malém prostoru? opáčila Tereza. Navrhla jsem, ať začnou šetřit na hypotéku. To není možné, nemáme z čeho šetřit, stěží nám vyjde na konec měsíce, bránila se Tereza.
Držím jazyk za zuby kdyby Tereza pracovala, už dávno by mohli něco naspořit. Ráda bych jim pomohla, kdyby opravdu šetřili na bydlení už mám bokem částku v českých korunách. Ale teď jim nechci peníze půjčovat, vím, že by je Tereza utratila za nesmysly.
Nedávno začala Tereza mluvit o dítěti, že jim utíká čas a měla bych už myslet na vnouče. Ale jak přivést dítě do tohoto prostoru? Michal jí začal přitakávat.
Mami, víš co, přemýšleli jsme s Terezou, proč bys s námi nevyměnila byt. Nemusíme nic formalizovat, prostě si byty vyměníme a hotovo. Nebyla by starost o hypotéku, prostoru bude pro tebe dost.
Bylo to pro mě bolestivé. Michal by nikdy takovou věc nenavrhl sám. Řekla jsem mu, že nepatřím do jejich části města kvůli práci a staré stromy se nepřesazují.
Za pár let půjdeš do důchodu a dáš nám vnouče, usmála se Tereza.
Odmítla jsem jejich výhodnou nabídku nechci opustit svůj domov.
Michal se od té doby několikrát snažil k tématu vracet, jeho výroky mě čím dál víc zraňovaly. Nikdy se nechtěl obohatit na úkor druhých teď ho jeho žena k tomu tlačí.
Pojď domů, říkala jsem ti, že tvé mámě je jedno, jestli máme děti, pomoci nám nikdy nepomůže, řekla Tereza při poslední návštěvě.
Od té doby se Michal neozval, nereaguje na telefon, neskáče na mé SMS, nevolá zpět. Nerozumím, proč se tak chová není hloupý, ale v blízkosti své ženy se zdá, jako by ztratil svou vlastní vůli.
Cítím smutek, prázdnotu vždyť jsem pro Michala žila a teď se cítím jako na obtíž. Copak na tohle je v životě potřeba mít děti?