Dnes jsem si musel zapsat do deníku něco, co mě poslední dobou tíží. Můj syn, Tomáš, se zapletl s jednou dívkou, která ho bohužel vodí podle svého, jak se jí zachce. V poslední době ho začala navádět proti mně a tvrdí mu, že se nezajímám o jejich štěstí, že myslím jen na sebe. Tyto závěry si udělala jen proto, že jsem odmítl vyměnit svůj byt.
Manželka mi odešla ze života před několika lety, a Tomáš je moje jediné dítě. Vychovával jsem ho s láskou a pečlivostí, prošel dobrou školou. Před svatbou žil doma se mnou, během studií začal pracovat a po dokončení fakulty si našel solidní zaměstnání. Tomáš je moje pýcha, opravdu schopný a šikovný kluk, v práci má úspěch.
Já i moje žena jsme nikdy neměli na to, abychom mu pořídili vlastní byt žili jsme vždy skromně. Byt jsme si koupili až ve čtyřiceti, předtím jsme žili v podnájmu, takže jsme neměli peníze na druhý byt pro syna. Ale, říkal jsem si, vždyť každý si může bydlení vypracovat sám, stejně jako já a manželka.
Když mi Tomáš oznámil, že má známost, měl jsem radost. Snažil jsem se s Eliškou, jeho dívkou nikdy jsem ji nekritizoval ani jí nedával rady, mně bylo jedno, kdo bude snacha, hlavně, aby byl Tomáš šťastný. Zpočátku byla Eliška milá, zdvořilá a působila skromně. Teprve po svatbě se ukázala její pravá povaha.
Po svatbě odjeli Tomáš s Eliškou na svatební cestu, a po návratu Eliška dala v práci výpověď. Řekla, že šéf ji neustále peskuje a potřebuje najít lepší místo. U toho však nezůstala už dva roky je zcela závislá na mém synovi a práci nehledá.
Syn s Eliškou žijí v jejím malém bytě na okraji Prahy. Protože Eliška nepracuje, nemá Tomáš ani šanci ušetřit na lepší bydlení, protože ona utrácí všechny peníze za kosmetické salony a oblečení.
Nedovedu si představit, jak si někdo dva roky nemůže najít práci. Myslím, že se zřejmě jen vymlouvá, že chodí na pohovory. Ve skutečnosti se jí líbí žít z peněz svého muže a nic nedělat.
Jednou jsem se jí zeptal, jestli plánují dítě. Jaké dítě, když žijeme v tak malém bytě? odpověděla Eliška. Navrhnul jsem, ať zkusí šetřit na hypotéku Nemáme co ušetřit, sotva se nám podaří vyjít do konce měsíce, odpověděla Eliška.
Měl jsem chuť jí říct, že kdyby si našla práci, mohli by už dávno něco naspořit. Kdyby skutečně spořili na byt, určitě bych jim finančně pomohl už mám něco odloženo bokem. Ale nyní jim peníze dát nechci, protože vím, že Eliška by je utratila za nesmysly.
Nedávno začala Eliška mluvit o dítěti, stěžuje si, že čas běží a měli bychom myslet na potomky, ale je vůbec možné vychovávat dítě v takových podmínkách? Tomáš se teď začíná přiklánět na její stranu.
Tati, víš, my s Eliškou si myslíme, že bys mohl souhlasit s výměnou bytů. Nemusíme nic právně sepisovat, prostě se vyměníme. Hypotékou už se nebudeme muset trápit a pro tebe bude místo v našem bytě dost.
Jeho návrh mě ranil. Tomáš by s takovým nápadem nikdy sám nepřišel. Odpověděl jsem, že bych byl daleko od jejich domu kvůli práci a že staré stromy se přesazují těžko.
Eliška se na mě usmála a řekla: Zbývá ti pár let do důchodu a pak ti dáme vnoučata.
Odmítl jsem jejich “výhodnou nabídku”, nelíbila se mi vůbec, nechci opustit svůj byt.
Poté se Tomáš o výměně pokusil ještě několikrát, jeho slova mě zraňovala ještě víc. Nikdy nežádal o prospěch na úkor druhých, teď ho k tomu vede jeho žena.
Pojď, jdeme domů. Říkala jsem ti, že tvému otci je jedno, jestli máš děti. Nic pro nás neudělá, řekla Eliška během jejich poslední návštěvy u mě.
Od té doby se mi Tomáš neozývá, neodpovídá na telefonáty, ani nezavolá zpět. Mám pocit, že mu nerozumím. Tomáš není hloupý, ale když je Eliška poblíž, jako kdyby se změnil.
Zapsal jsem si dnes jednu věc: Člověk musí mít rozum a chránit vlastní domov a celoživotní úspory, i když to znamená odmítnout vlastní dítě. Někdy se štěstí neměří počtem vnoučat, ale klidným srdcem a čistým svědomím.