Dnes jsem opět přemýšlela, jak jsem mohla dopustit, abych si vzala muže, který ve třiceti letech stále žije ve stínu své matky. Jmenuje se Jakub, navenek vypadá jako dospělý a samostatný muž. Ale ve skutečnosti je pořád mamánek. Ani krok bez jejího požehnání.
Seznámili jsme se přes… koho jiného než jeho matku! Tenkrát jsem pracovala jako prodavačka a jedna starší paní k nám začala chodit častěji. Chválila mě, říkala, že jsem jí jako dcera. Pak přivedla i syna: „Podívej, Kubo, to není dívka, to je poklad!“ A on se nechal zlákat. Začal mě zvát na rande a pak přišla svatba.
Bydlíme v bytě, který nám dala jeho matka. Ona se přestěhovala ke svému příteli, ale synovi řekla: „Bydlete tady, šetřete na vlastní bydlení. Chci vnoučata!“ Znělo to mile, ale nebylo to nezištné. Brzy se vrátila do našeho života… s hadry, hrnci a svými pravidly.
Každé pondělní ráno je jako deja vu. O víkendu uklízím byt do lesku, peru, vařím. A v pondělí přijdu domů – a všechno je znovu umyté, přežehlené, přeprané. Na stole vzkaz: „Uvařila jsem kulajdu, přebrala skříně, umyla podlahy, vyměnila plátno. Polibek.“ Zdvořilé, ale až mi tuhly prsty. Je to můj domov, nebo její?
Řekla jsem Jakubovi, že to už nezvádím. Mávl rukou: „Ona se jen snaží! Dělá to pro nás od srdce!“ Prý bych měla být vděčná – méně práce. Ale já se cítím, jako by mi vzali právo být paní domu. Dokonce mi pere i spodní prádlo! Prohrabává se v našich skříních, přemisťuje mé věci. O soukromí nemůže být řeč.
Nejvíc mě mrzí, že u sebe doma to nedělá. Byli jsme u ní na návštěvě: čisto, ale ne sterilně. U nás je všechno jako podle pravítka. Cizí člověk v mém domě, ale já nemám právo jí cokoliv říct. Protože, jak mi připomněla maminka: „Byt je pořád její. Vydrž, dokud si nekoupíte vlastní.“
Ale jak mám vydržet, když se každý den cítím, jako by mě vytlačovali z pozice hospodyně? Neříkám, že je tchýně špatná. Ale má nutkavou potřebu všechno ovládat. Očividně nás nebere jako samostatnou rodinu, ale jako svého mladšího syna a snachu, kterým musí říkat, jak living.
A Jakub… On prostě odmítá stanovit hranice. Všechno mu vyhovuje. Myslí si, že jsme „výhodné pozici“. Já se ale cítím v tom bytě jako vetřelec. Ani nevidí, jak mi to ubližuje. Nebo nechce vidět.
Když tchýně prohlásí: „Chci vnoučata. Až budou, budu k vám chodit častěji, hlídat je, pomáhat,“ – je mi z toho úzko. Protože vím přesně: ona nebude „pomáhat“, ale bude s námi žít. Nastolí dětský režim, své jídelníčky, své pořádky. Už teď se dusím, ale tam bych asi opravdu praskla.
