Moje tchýně, Ludmila Nováková, žije už dlouhá léta bez manžela. Rozvod s otcem mého muže byl bolestný a ona v podstatě vychovala syna sama. Mužské pozornosti se jí samozřejmě dostávalo – je to výrazná žena s charakterem – ale podruhé se nikdy nevdala. Říká, že měla strach, aby nevlastní otec neublížil jejímu chlapci. S její povahou by to nikomu nedovolila. Nakonec celé mládí strávila prací a výchovou syna. Na žádné rande nebyl čas – všechny myšlenky patřily tomu, jak dítě uživit a vychovat z něj slušného člověka, zvlášť když bývalý manžel nedal na syna ani korunu, natož výživné.
A musí se uznat, že to zvládla. Za to jí patří obrovský dík. Můj manžel je spolehlivý, starostlivý člověk a vím, že to je její zásluha.
Ale syn vyrostl, oženil se, narodila se nám dcera, a Ludmile Novákové přibyla vnoučata – nový smysl života. Zbožňuje si s nimi hrát: vodí je na procházky do parku, peče buchty, vypráví pohádky. Zdálo by se, že teď může jen žít a radovat se. Ale ne – v jejím životě se najednou objevily změny, a takové, že z nich stále nemůžu přijít.
Před Vánoci potkala muže. Náhoda, ve frontě v obchodním centru na Václavském náměstí. Slovo dalo slovo, vyměnili si čísla a začalo to. On, Václav Hruška – bývalý voják, podplukovník v záloze, také rozvedený, žije sám. Podle tchýně mají tolik společného, že je to prostě osud. Oba milují staré české filmy, procházky podél Vltavy, čtou stejné knihy. Dokonce pijí čaj stejně – bez cukru a s plátkem citronu. Jako scénář do romantického filmu!
Ale je tu háček: Václav ji pořád zve na rande. A my s manželem pracujeme do večera, takže naše dcera je pořád u babičky. Brát dítě na romantickou schůzku? To přece nejde. A tak mi včera Ludmila Nováková zavolala s prosbou, při které málem vypadla káva z pusy: „Janinko, prosím tě, pohlídej chvíli Aničku, já jen… nakrátko, skočím si na rande.“
Upřímně, jen stěží jsem zadržela smích. Rande? V jejím věku? Je jí přes padesát a chová se jako školačka, co se chystá na schůzku do parku a pak, jak říká, na výstavu moderního umění! Navrhla jsem: „Ať ten Václav přijde k vám, čaj si dáte, Anička bude v klidu.“ Ale ne, Ludmila Nováková trvala na svém: „To není ono, Jani, musí to být opravdové rande, s procházkou, s rozhovorem pod hvězdami.“ Přímo román, ne život!
Nakonec jsem musela vzít volno. Šéf na mě samozřejmě koukal jako na blázna, ale pustil mě. A teď tu sedím a přemýšlím: tohle nebude jednorázová záležitost. Podle toho, jak tchýně září, když mluví o Václavovi, to jedním rande neskončí. Už teď cítím, že budu muset brát neplacené volno nebo rychle hledat školku pro Aničku. Protože to vypadá, že Ludmila Nováková to myslí vážně. Dokonce naznačila, že Václav je spolehlivý člověk a možná… to spěje k svatbě. Svatba! V jej-ich letech!
Nechci jí to rozmlouvat, každý má právo na štěstí. Ale je štěstí v tomto věku opravdu v mužích? Není spíš ve vnoučatech, v pečení bábovky, v procházkách na parkovišti? Nebo se mýlím? Možná láska opravdu nezná věk a člověk může najít toho pravého, i když už je v důchodu? Ale stejně mi to nejde do hlavy: tchýně, která pro mě vždycky byla vzorem přísnosti a pořádku, se najednou proměnila v romantickou slečnu se zářícíma očima.
Nechci ji zraňovat. Ať to zkusí, ať to štěstí okusí. Třeba jí osud opravdu klepe na dveře právě teď, když to nejméně čeká. Ale stejně si nemůžu pomoct a ptám se: Má babička vůbec právo na osobní život? Nebo je jejím údělem jen péče o vnoučata a klidné večery s pletením a televizí? Co myslíte – má láska místo v životě těch, kteří překročili padesátku?