Můj manžel a já jsme spolu žili více než deset let. Měli jsme krásnou rodinu, kterou by nám mnozí záviděli. Poslední dobou se ale začaly objevovat hádky a na život jsme museli nahlížet jinak, když jsme se stali rodiči.
Jednoho dne jsem si všimla, že dětem chybí některé hračky. A nebyly to obyčejné věci, ale drahé, které jsme kupovali třeba na Vánoce. Nejprve jsem se ptala dětí, prohledala celý byt v Praze, ale nikde nic. Ani manžel, když hledal, nenašel. Bylo to jako nějaké tajemství, nebo snad kouzlo? Hračky zkrátka zmizely.
Moje tchyně nás často navštěvovala. Ráda si hrála s vnuky. Většinou jsme si spolu dali kávu, povídali o starých časech a pak šla za dětmi do pokojíčku. Tehdy se ale zdržela jen na chvíli a brzy odešla.
Následovalo další zmizení. Znova jsem se ptala všech v domě, ale každý říkal, že si hráli s jinými hračkami. Až můj syn si vzpomněl, že babička držela hračku v ruce a pak ji vložila do kabelky, než odešla. Manžel rozhodl, že si s matkou promluví.
Za pár dní jsme měli návštěvu, takže jsme na problém zapomněli. Když babička odcházela dříve než ostatní, všimla jsem si, že další hračka vykukuje z její kabelky.
Chtěla jsem vědět, proč to dělá. Odpověděla: Chci je vyprat! Ihned jsem poznala, že to není pravda. Po delším povídání přiznala, že hračky nosí svému synovci, protože jeho rodiče nemají dost peněz, aby mu koupili něco pěkného, a tak se snaží potěšit dítě.
Domluvili jsme se s tchyní, že to už neudělá. Ale hračky dál mizely. Manžel už měl kvůli tomu velkou hádku s matkou, protože je sám rozdával.
Nakonec si toho začaly všímat i naše děti. Řekly babičce, ať nechodí, že jim bere hračky. Dnes, když tchyně chce přijít, hledáme výmluvy, proč nemůžeme.
Byla to její chyba a teď už jí děti ani nechtějí vidět.