Moje sny o tom, že se stanu slavnou zpěvačkou, zničili moji rodiče, kteří to považovali jen za lehkovážnou zábavu. Přitom přehlédli jednu zásadní věc.

Dobré zprávy

Když mě kadeřnice v Praze stříhala, rozvinula se mezi noi rozhovor, který pro mě měl velký význam. Už dlouho jsem přemýšlel, jestli mám nebo nemám poslat dceru do hudební školy. Dva argumenty mě odrazovaly: nutnost koupit klavír a celá zodpovědnost, která by spočívala na mých bedrech vodit dítě na hodiny a být nápomocný. Na druhou stranu měla moje dcera silnou touhu věnovat se hudbě.

Během té debaty mi kadeřnice vyprávěla svůj vlastní příběh: Narodila jsem se v malém městě, v Humpolci. Odjakživa jsem milovala zpěv a hledala každou příležitost, kde bych mohla hrát v pěveckých sborech, v místních kulturních centrech a dokonce i s učiteli hudby na základce. Hudbě jsem se opravdu věnovala a naučila jsem se hrát na klavír. Hned od začátku jsem věděla, že mě hudba přitahuje. Každý, kdo mě slyšel zpívat, poznal můj talent.

Jenže v našem městě nebyla žádná vážná hudební výuka. Jednou, když mi bylo asi devět a chodila jsem pořád na základku, přišli do naší třídy lidé z krajského úřadu. Poprosili nás, abychom tleskali, a pak vybrali pár žáků, kteří měli zkusit zpívat. Tři z nás, včetně mě, byli pozváni do auly. Dlouhé minuty jsme se střídali u klavíru, zpívali melodie, které nám přehrávali, tleskali a hádali noty. Uplynulo několik měsíců a já už na tu zkušenost skoro zapomněla. Nakonec však máma objevila v poštovní schránce obálku, na které červeným písmem stálo slovo PŘIHLÁŠKA. Byla jsem jediná žákyně z naší školy, kterou přijali na prestižní hudební školu v Praze.

Škola zařídila všechny náklady a nechtěla po nás žádné peníze. Přesto mí rodiče měli s přehlídkou do Prahy velký problém. Silně to odmítali, hlavně proto, že šlo o pokračování mé hudební kariéry. Pracovali v místní továrně a na svou práci byli moc pyšní, považovali ji za opravdové zaměstnání. Poradili mi, abych nechala snění a našla si jistou práci. Celý rok mi chodily pozvánky každé dva měsíce, ale pak přestaly. Tenkrát jsem si uvědomila, že se něco ve mně zlomilo. Chuť zpívat mě opustila a představa studia už nebyla tak lákavá.

Nicméně svit naděje přišel ve čtrnáctých narozeninách, když místní kapelník a skladatel hledal novou zpěvačku. Potřeboval mladou dívku a mezi mnoha uchazečkami vybral mě.

Cítila jsem, že se mi znovu otevřely možnosti talent jsem neztratila! Bohužel jsem se stihla zúčastnit jen dvou nebo tří zkoušek, než se to rodiče dozvěděli a zakázali mi s tou skupinou dál vystupovat. Prý měli obavy z jejich úmyslů. Tím skončilo moje hudební putování.

Později jsem přestala studovat, začala se stýkat se skupinou veselých kamarádů a začala kouřit a pít, což bylo v našem městě běžné. Většina mladých se těchto aktivit účastnila. Jen sotva jsem dokončila devátou třídu, když mě přijali na gymnázium, ale můj život stále směřoval dolů.

Až dodnes máma každou z těch pozvánek schovává v rodinném albu. Často je vytahuje, znovu si je pročítá a pak je opatrně vrací zpět.

Rate article
Add a comment