Dnes večer sedím u svého stolu v pražském bytě a s těžkým srdcem píšu do svého deníku, protože mám pocit, že o syna přicházím. Moje snacha Lucie se na mě urazila kvůli bytu a začala proti mně poštvávat i Tomáše.
Tomáš má teď opravdu těžké období, zdá se, že narazil na dívku, která si s ním jen zahrává. Lucie mu pošeptává, že mi na jejich štěstí nezáleží a myslím jen na sebe prý proto, že jsem odmítla výměnu našeho bytu za jejich garsonku.
Manžel zemřel už před lety; Tomáš je náš jediný syn, vychovávaný s láskou a péčí. Vždycky jsme žili skromně, na vlastní byt jsme si našetřili až kolem čtyřicítky dřív jsme bydleli po podnájmech, a na byt pro syna už peníze nezbyly. Ale tehdy jsme si s manželem řekli: my jsme si taky na bydlení vydělali sami, a stejně to zvládne i Tomáš.
Když mi poprvé pověděl, že má vážnou známost, byla jsem šťastná a rozhodla jsem se, že s jeho snoubenkou budu dobře vycházet. Na jménu ani původu mi nezáleželo hlavní bylo štěstí syna. Lucie mi zpočátku připadala velmi zdvořilá a skromná. Ale hned po svatbě se začala měnit.
Po návratu z líbánek dala Lucie v práci výpověď s tím, že se na ni šéfka pořád vozila, a prý si chce najít lepší místo. Jenže už dva roky je doma a žádná práce v nedohlednu. Tomáš ji živí sám a Lucie vydává všechny jeho výplaty za kosmetiku a nové šaty svými nároky nemá hranic, stejně jako nejlepší pražské butikové prodejny.
Zdá se mi zvláštní, že za dva roky si nemůže najít práci. Když mi vypráví, jak chodí na pracovní pohovory, myslím, že mi neříká pravdu. Nejradši žije v pohodlí, o které se stará můj syn.
Nedávno jsem se téma dětí opatrně snažila otevřít:
A neuvažujete už o miminku?
Lucie zareagovala podrážděně, že prý: Jaké dítě, když bydlíme v tak malém bytě!
Já jsem navrhla, že by mohli začít něco šetřit na hypotéku, ale odpověděla mi, že žádné úspory nemají že sotva vyjdou do další výplaty.
Neřekla jsem jí, že kdyby opravdu chtěli spořit, dávno by už něco našetřili. Kdyby bylo vidět snahu, ráda bych jim přispěla v penzijním fondu už mám ušetřenou hezkou částku. Ale teď jim dávat peníze nechci. Vidím, na co by padly.
Poslední dobou Lucie obrátila a začala mluvit o dítěti prý už nemá čas čekat, když chce mít dědice. S Tomášem se v tom očividně shodují. Nedávno se mě zeptali:
Mami, nechtěla byste s námi vyměnit byt? Nejspíš žádné smlouvy řešit nemusíme, prostě jen výměna. Vám by garsonka bohatě stačila, pro nás by byl váš třípokojový větší, taky kvůli dítěti. Nám by odpadla starost s hypotékou.
Bylo to, jako by mě někdo bodnul do srdce. Tohle nebyl Tomášův nápad. Odpověděla jsem, že bych nemohla být tak daleko od svého života a práce, že přece starý strom nepřesadíš.
Lucie se jen povýšeně usmála a prohodila: Za pár let končíte v práci, nechte nám byt a my vám dáme vnoučata.
Odmítla jsem jejich výhodnou nabídku. Nebudu se stěhovat ze svého domova.
Potom na mě Tomáš začal naléhat častěji a Lucie u toho jen poznamenávala: Vidíš, říkala jsem ti, tvoji mámu vůbec nezajímá, jestli budeme mít dítě, nebude nás nikdy podporovat.
Od té poslední návštěvy Tomáš přestal volat, nezvedá mi telefon, ani sám nezavolá zpátky. Nechápu, co se to s ním stalo. Nebyl nikdy lehkověrný, ale když je Lucie nablízku, mám pocit, že zapomíná, kým je.
Chybí mi. Bolí mě, jak se kvůli jednomu bytu a špatnému vlivu bortí to, co jsme spolu vybudovali za celý život.