Moje snacha mi nedovolí vídat vnouče, pokud nepřinesu peníze, a můj syn nic neřekne

Dobré zprávy

Můj syn sice není rozvedený, bydlí se svou přítelkyní, ale vlastně vůbec nic neříká. Kdykoli přijdu domů, snacha mi hned u dveří řekne, kolik peněz mám příště přinést, jinak mě k vnoučkovi ani nepustí.

Vzali se před dvěma lety. Už od začátku mi ta mladá paní nebyla sympatická. Oči měla závistivé a ruce vždycky natažené. Jakmile dostala razítko do občanky, hned mě začala přesvědčovat, že svůj třípokojový byt musím vyměnit, půlku prodat, a proč prý ještě pořád bydlím sama, když můj syn přeci taky nemá svůj byt.

Dohádaly jsme se kvůli tomu pořádně, protože za prvé mám taky dceru, a za druhé proč bych sakra měla prodávat byt kvůli cizí ženské? Dětem jsme dali vzdělání, v životě jim dali start, a zbytek ať si vybojují sami, stejně jako jsem bojovala já se svým mužem.

Moje dcera je ještě svobodná, pracuje a vzala si hypotéku. Chvíli bydlela u mě a svůj byt pronajímala, aby to měla splacené rychleji, teď už bydlí zvlášť. Syn je však budižkničemu. Nic nepotřebuje, pořád kouká na ženušku. Nechce bydlet u mě, i ona je proti, prý není správné aby dospělý muž bydlel u maminky.

Mně se myšlenka bydlet s nimi v jednom bytě nijak nezamlouvala, ale pro jejich dobro bych to ještě snesla, aby si mohli něco našetřit na svou domácnost. Nenechám jim ale nic, dokud budu naživu. Po mně si půlku bytu rozdělí děti, a pak ať si poradí, jak uznají za vhodné.

Tohle jsem snaše řekla, bez obalu. Zarazila se: Paní, není vám trochu blbé bydlet sama ve třípokojovém bytě? To není fér? Požádala jsem syna, ať si se svou manželkou promluví, ale on jenom něco nesrozumitelně zamumlal.

Nevím, po kom to moje dítě je. Já jsem od přírody ostrá, můj bratr taky, dokonce i moje sestra, ale syn je měkký jak vodní želva. Vlastně se divím, že se vůbec oženil. Spíš ona už spěchala a tak ho lapla.

Od té doby, kdy jsme se pohádaly kvůli bytu, jsme se se snachou skoro neviděly. Syn mi občas zavolal, ale nikdy za mnou nepřišel, zřejmě mu to zakázala. Jednou po telefonu oznámil, že budu babička. To jsem byla dojatá, můj první vnouček! Chtěla jsem se udobřit, koupila dort, dárek, přišla na návštěvu, ale snacha jen prskala, že dítě se narodí “v cizím bytě” jak nějaký tulák. A znovu stejná písnička o bytě.

Uklidnit se to nepovedlo. Nechtěla jsem se hádat s těhotnou ženou, tak jsem radši odešla. Pomyslela jsem si, že kdo je hloupý zůstane hloupý navždy. Tak jsem ji neviděla až do konce těhotenství. Sama jsem měla zdravotní trable, honili mě doktoři byla jsem na dně. Ani když rodila, mi nikdo nezavolal, dozvěděla jsem se to až o týden později to si syn vzpomněl mi dát vědět.

Pozval mě na návštěvu, a jako by nic, do hovoru vtrhla snacha a začala hned, že nemají zájem o dárky, ale že mám přinést rovnou peníze. Nehádat jsem se nechtěla, je to jejich dítě, aspoň vím, na čem jsem. Sáhla jsem pro úspory, protože vnouček se nerodí každý den. Připravila jsem se v domluvený den a šla tam.

Snacha si pohlédla dovnitř do obálky už ve dveřích a tvářila se, jako když jí dlužím půl života. Napsáno nahlas neřekla, ale bylo vidět, jak je nespokojená, deset tisíc korun pro ni nebyly peníze. Dítě bylo nádherné, ne mimino, ale malý člověk, nos měl celý po tátovi. Dlouho jsem nezůstala, vrátila jsem se domů.

Nikdo mě znovu nepozval. Ani jsem se nevnucovala, s novorozencem je vždycky těžké období, musí si zvyknout. Po třech měsících mi ale došlo, že už mě nikdy nezavolají, proto jsem synovi zavolala já a požádala, ať se za mnou zastaví.

Koupila jsem něco drobného pro vnuka, do krabičky přibalila dort na čaj, vyrazila. Ve dveřích mě čekala snacha. Dárky přijala, jen mě přejela pohledem a znovu svraštila čelo.

Doufala jsem, že tentokrát už tomu opravdu rozumíte. O žádnou vaši charitu nestojíme, potřebujeme peníze na dítě.

Takže pokaždé, když se přijdu podívat na vnoučka, mám s sebou donést obálku?

Co myslíte? Kvůli vám bydlíme v podnájmu, manžel chodí do práce, vy jste pro dítě neudělala nic, aspoň na něj tedy plaťte.

Zalkla jsem se vztekem. Syn, co v koutě držel dítě, neřekl ani slovo, prostě tam stál a mrkal.

Otočila jsem se a beze slova odešla. Nebudu si kupovat vztah se svým vnukem! S takovými lidmi nechci mít už nic společného.

Skoro rok jsme se neviděli. Oni nevolali, já taky ne. Asi před týdnem mi syn zavolal, připomněl, že má vnouček narozeniny, můžu přijít, hlavně abych nezapomněla na dárek. Snacha hned popadla telefon a vyštekla částku, která odpovídala mému měsíčnímu platu.

Nešla jsem, protože tolik peněz prostě nemám. Musela jsem si přiznat, že vnoučka prostě nemám. A syna vlastně taky ne. Kdyby byl můj syn opravdu mým synem, nenechal by svoji ženu mě vydírat přes dítě. Jen ať si žijí ve své bažině sami. Platit za to, abych viděla vnouče, nebudu.

A teď přemýšlím, jak zařídit svůj byt, aby si ani po mé smrti neuzobli z něj ani kousek ani syn, ani ta jeho nenasytná dámička.

Rate article
Add a comment