„Moje snacha neumí ani uvařit čaj. A její jídlo je přímo děsné,“ povzdychne si tchýně, zatímco loupá brambory a plní je do sklenic.
„Proč loupáš tolik brambor a cpěš je do třílitrové sklenice? A nač ti celý hrnec svíčkové, když bydlíš sama?“ zeptala jsem se kamarádky.
„To všechno pro syna. Je mi ho líto,“ odpověděla unaveně. „Jeho žena nezvládne ani pořádný čaj. A co teprve jídlo – buď ohřívá polotovary v mikrovlnce, nebo si nechává dovážet hotovky. Pořád něco mraženého, přesoleného, mastného… A on přece není ze železa. Žaludek nevydrží všechno. Tak jsem nakrájela salát, uvařila svíčkovou, dala brambory do sklenice. Ať aspoň jednou jí jako člověk, pořádně, doma. Přijde z práce, otevře sklenici – a polévka je hotová. Nebo hodí maso s bramborem na pánev, je to rychlé a chutné.“
Teď vám tu historku povím ze svého pohledu. Snad mi pak lépe porozumíte.
Nejsem z těch tchýní, co strkají nos do každé praskliny manželství svých dětí. Nevměšuju se. Můj syn si svou ženu vybral sám. Vypadá to, že je slušná. Ale… vařit neumí. A hlavně – nechce se učit. Má takový postoj: „Oba pracujeme, takže domácí povinnosti budou půl na půl. Vaříme spolu.“ Teoreticky – správně. Ale v praxi? Rychlá nudle, smažené knedlíky a omáčky z pytlíku.
Pořád někam letí. Všechno v běhu. Rychle se najíst, rychle si lehnout. Kam tolik spěchají? Na Instagram? Na TikTok? Vždyť ani nemají děti! Proč si neuvaří pořádnou večeři? Proč se o sebe nepostarají?
Zeptáte se, jak to všechno vím, když se nevměšuju? Tak tedy. Můj syn začal chodit častěji ke mně. Jen tak mezi řečí prosí: „Mami, nemáš něco na zub?“ Nejprve jsem si myslela, že si chce pochutnat na mých knedlících. Ale pak jsem se ho zeptala přímo: „Ty domů vůbec něco jíš?“
A on mi to řekl. Ano, občas vaří. Ale většinou si objednají. Rychle, nechutně a draze. Párkrát jsem u nich byla na návštěvě – všechno vypadalo krásně, vonělo… Jenže, jak se ukázalo, všechno bylo dovezené z restaurace. Ohřáli to, naservírovali – a večeře byla hotová.
Málem jsem se rozplakala. Není to žádný princ, to ne. Chlap, co maká deset hodin denně, přijde domů a sní rohlík s párkem. A co ona? Jako budoucí matka bude takhle krmit i dítě? Jídlem z krabice?
Ne, nechci se vnucovat. Nebudu ji učit vařit – je pozdě. Když ji to nenauJejí mamka ji to nedokázala naučit, tak jak bych to měla zvládnout já, když už je pozdě.
