Dlouho předtím, než se z našeho života stal tento zmatek, naši rodiče koupili v Brně dvoupokojový byt pro mě a sestru. Tatínek s maminkou často říkali, že jednou byt prodáme a každý si pořídíme vlastní malý byt, abychom oba měli svůj klid. Zdálo se mi to jako férový plán, spravedlivý pro obě.
Potom ale sestra poznala Davida, vdala se a přišla s tím, jestli bych nevadilo, kdyby ona s manželem v bytě nějakou dobu žili se mnou. Tehdy mi to nevadilo, přála jsem jim lásku i to malé štěstí.
Ze začátku bylo všechno celkem v pohodě. Ale pak jednou večer, když jsme společně večeřeli zapečené brambory, sestra s Davidem mi oznámili, že čekají miminko. Najednou jsem měla pocit, že všechny ty úsměvy byly jen ticho před bouří. Od té doby se jejich přístup změnil. Začali jemně, téměř šeptem, navrhovat, že bych se mohla přestěhovat. Netrvalo dlouho a stalo se z toho každodenní téma. Sestra mi najednou popisovala, že v mém pokoji bude stát postýlka pro chlapečka, že stěny vymalují na světle modro, jako by ten pokoj nikdy nebyl můj. Jako bych já nebyla.
Jenže já tu přece bydlím odjakživa. Polovina bytu je psaná na mě, mám právo tu žít. Studuji ještě na Masarykově univerzitě a peníze mám jen z bursy a brigád, rozhodně ne na vysoký nájem v Brně nebo Praze. Jak mám odejít? Kde mám sebrat na kauci v tisících korun, když každý měsíc počítám každou stokorunu?
Zpočátku o tom jen mluvili, pak s tím chodili za mnou pořád. Cítím se tu najednou jako cizinec někdo, kdo už sem nepatří. Sestra plánuje modré závěsy a plyšového medvídka do mého pokoje, rozhoduje o všem přede mnou. Ale já se vystěhovat nehodlám.
Vyhledala jsem mámu. Ta se jen ironicky smála a řekla, že to je normální hysterie těhotných žen, že mě požádala, ať to neřeším, že všechno přejde. Ale jak to může přejít, když mě sestra s Davidem každý den vytlačují, jako bych byla nezvaný host ve vlastním domově? Každý večer si připadám menší a menší.
Cítím tísnivý tlak, pořad se ptám sama sebe, co mám dělat. Nemám kam jít, byt je i můj, ale přesto se cítím, jako bych seděla na kufru u vlastních dveří a jen čekala, až mě někdo vypudí. A moje sestra? Ta si vůbec neuvědomuje, co její slova znamenají. Kam mám teď jít já?