Moje šestnáctiletá dcera se chce vdát. Je ještě dítě, ale je tak zamilovaná, že se mnou mluví o svatbě.
Jak s ní mám vést rozumný rozhovor, aniž bych jí ublížila? Chci, aby se do tohoto rozhodnutí nehrnula…..
Odpověď odborníka:
Jedním ze způsobů, jak druhým neubližovat, je sloužit jim pouze jako zrcadlo.
Na jedné straně uznáváme právo druhého člověka být zamilovaný, i když je to hloupost.
I rozhovor s maminkou o tom, jaké to bylo s její první láskou – to je jeden z nejtěžších, ale stmelujících rozhovorů.
Žádné srovnávání, posuzování nebo odsuzování!
Můžete jí říct: Chápu tě, zažila jsem to.
Ale promluvme si o tom, kde se vzala myšlenka na manželství.
Musíme se také zmínit o slepé a bezpodmínečné lásce a vizionářské lásce.
Ta první je mezi dětmi a rodiči – tam je oddanost.
A partnerská láska je ta, která má oči otevřené.
Začínáme s představou, že najdeme právě takovou lásku, a musíme hodně dospět, abychom pochopili, že mezi partnery není taková láska jako mezi dětmi a rodiči.
S touto láskou si musíme říct svá očekávání.
Udělejte to: vysvětlete dceři, že svatba jí neuteče a že může svůj vztah prožít – očekávání této události je někdy mnohem příjemnější než událost sama.
Žádné výčitky, protože ty mohou mít opačný účinek.
A nechte ji, ať se rozhodne sama.
A jakou radu byste jí dala vy?
