Moje kamarádka Jana, která je zároveň mojí křestní matkou, konečně odešla od svého manžela Karla, a já se za ni nemůžu nabažit radosti. Ten Karel byl opravdu „dar“ – nevydělal ani korunu, celé dny jen vykřikoval, jak má právo na všechno, a coural se za každou sukní. A pak mi před pár dny volá Janička, celá zářící, a chlubí se: jede na dovolenou do Krkonoš s novým přítelem, Honzou. Málem jsem se zadusila douškem čaje, když jsem to slyšela. To je přece neuvěřitelné, jak rychle si srovnala život! Ale upřímně, jsem pro ni neskutečně šťastná – po všem, co prožila, si tohle štěstí zaslouží.
Jana s Karlem žila skoro deset let, a celou tu dobu jsem na ni koukala a říkala si: „Janičko, kdy ho konečně pošleš někam, kde slunce nesvítí?“ Patřil k těm mužům, kteří si myslí, že jejich pouhá přítomnost v domácnosti je velkým přínosem. Práci? To neznal. Zato každý večer seděl na gauči jako král a dožadoval se večeře, přitom kritizoval Janinu kuchařskou dovednost. A pak ještě ty jeho „pouliční dobrodružství“! Jana ho nejednou přistihla s podezřelými zprávami v telefonu, nebo dokonce se stopami rtěnky na límci. Samozřejmě všechno popíral a vinil ji: „Ty si za to můžeš sama!“ Tolikrát jsem jí říkala: „Nech ho, jsi mladá, krásná, najdeš si normálního chlapa.“ Ale ona všechno snášela, ať už z lásky, nebo z obavy zůstat sama.
A pak, před třemi měsíci, Jana konečně praskla. Vyprávěla mi později, jak našla Karlovu korespondenci s nějakou slečnou, a navíc zjistila, že prošustroval jejich společné úspory na své „taškařice“. To byl poslední hřebíček. Sbalila mu věci, vyhodila ho před dveře a řekla: „Dost, Karlíku, najdi si nějakou jinou naivku.“ Když mi to řekla, málem jsem jí tleskala vestoje. Karel se samozřejmě snažil vrátit – nosil květiny, volal a sliboval, že se „změní“. Ale Jana byla neoblomná. „Už stačilo,“ řekla mi. „Nechci dál žít s někým, kdo mě neváží.“
A než jsem se nadála, už mi volala a nadšeně vyprávěla o Honzovi. Seznámili se, představ si, v kavárně. Janička tam šla na kafe po práci, a on seděl u vedlejšího stolu a četl si knihu. Říká, že se jí hned zalíbil – urostlý, upravený, se skvělým smyslem pro humor. Slovo dalo slovo, rozhovor se rozproudil, vyměnili si čísla. A za pár týdnů Honza navrhl, ať vyrazí do Krkonoš – pronajmou si chalupu v horách, budou lyžovat, procházet se lesem. „Představ si,“ říká Jana, „všechno zařídil sám, dokonce si půjčil auto! Karel by jen začal nadávat, že je to drahé.“
Poslouchala jsem ji a nemohla uvěřit. Jana, která ještě nedávno brečela u mě v kuchyni, se teď směje, plánuje budoucnost a vypráví, jak ji Honza učí vařit špagety po italsku. „Víš, on není jen tak nějaký frajer,“ říká. „Opravdu mě poslouchá, zajímá ho, co si myslím.“ A v ten moment mi došlo: tohle není jen letní románek. Jana je opravdu zamilovaná, a zdá se, že Honza je ten, kdo ji může udělat šťastnou.
Samozřejmě, neobešlo se to bez drbů. Společné známé už špitají: „Janička se rychle utěšila, ještě neuběhl ani půlrok!“ A já jim odpovídám: „A dobře udělala! Život máme jen jeden, proč by měla trpět kvůli někomu jako Karel?“ Někteří sice tvrdí, že si s novým přítelem pospíšila. Ale já vidím, jak ožila. Dřív chodila se zhaslýma očima, teď se směje, žertuje a dokonce si nabarvila vlasy na zářivý kaštan. „Chci být krásná pro sebe i pro Honzu,“ říká.
Když mi vyprávěla o Krkonoších, neudržela jsem se a zeptala se: „Jani, ale kdo vlastně ten Honza je? Znáš ho dobře?“ Zasmála se: „Dost na to, abych s ním jela do hor! Pracuje jako programátor v nějaké top firmě, a ještě k tomu má kočku, kterou miluje. Normální chlap, ne jako Karel.“ Samozřejmě, já mám stále obavy – co když nakonec nebude takový, jak se zdá? Ale Jana je přesvědčená: „Pokud by něco, už vím, jak balit kufry a rozloučit se. Už nikomu nedovolím, aby se mnou zacházel špatně.“
Její příběh mě donutil zamyslet se. Kolik žen snáší takové Karlové ze strachu ze změny? Ale Jana vzala život do vlastních rukou a začala znovu. A musím uznat, že ji tiše závidím tu odvahu. Nejen, že odešla od manžela, ale postavila se k životu čelem – a vypadá to, že její nová cesta bude plná barev. Krkonoše, Honza, nové plány… Už se těším, až se vrátí a bude mi vyprávět, jak spolu šli na hřebenovku a pili svařák u krbu.
Včera mi Janička poslala fotku: v červené čepici, s růžovými tvářemi, stojí před zasněženými vrcholky a vedle ní sympatický muž, který je zřejmě Honza. Pod fotkou napsala: „Život teprve začíná!“ A víte co? Věřím, že to tak bude. Zaslouží si šťastný nový začátek. A Karel? Ať si dál vynucuje „svá práva“ před zrcadlem. Jana je už jinde – a tam je jí mnohem líp.