Mami, budu se ženit s Alenou. Za tři měsíce čekáme dítě, oznámil mi jednou syn a hlas se mu vůbec netřásl. Překvapená jsem vlastně moc nebyla, protože Alenu mi už dřív představil. Spíš mě znepokojoval věk nevěsty ještě jí nebylo ani osmnáct. A syna čekala základní vojenská služba. Dva mladí, sotva dospělí, a už se chtějí brát a mít dítě.
Se svatebními šaty pro Alenu byl velký problém. Sedmý měsíc těhotenství se zkrátka nedal přehlédnout. Když už svatba proběhla, mladí začali bydlet u rodičů Aleny v Plzni. Ale syn za mnou do Brna jezdil každý týden. Zavřel se u sebe v pokoji a prosil, ať ho neruším. Mateřská intuice mi říkala, že není něco v pořádku.
Jednou jsem zvedla telefon a zavolala Aleně:
Máte s Tomášem všechno v pořádku?
Samozřejmě, proč? odpověděla klidně Alena.
Aleno, víš, kde teď tvůj muž je?
Paní Marie, starejte se o svoje věci. My si to vyřešíme bez vás, odpověděla mi s ledovým klidem.
Omlouvám se, že jsem tě zdržela, rychle jsem se rozloučila.
Jsem člověk klidný a do cizích vztahů se nepletu. Nechala jsem to být ať si žijí po svém.
Za nedlouho Alena porodila holčičku. Jméno, které vybrali, bylo pro mě děsné Žofie. Já jí začala říkat Báro. Syn musel nastoupit na vojnu až do Tábora, daleko od domova. Celé dva roky, co sloužil, jsem v Plzni navštěvovala malou Báru. Alena dospívala, kvetla do krásy, až jsem z toho měla strach jak dlouho asi vydrží čekat na manžela. Byla zapsaná na Karlově univerzitě a možností k pokušení měla dost.
Přiznám se, Alena mě doma moc nevítala. Když jsem přišla za Bárou, hluboce si povzdychla, strčila mi kočárek a poslala mě na procházku abych jí nebyla na očích. Občas mě její pohled téměř podrážel. Tehdy jsem v domě cizím nebyla ráda, ani se mi tam nechtělo vracet.
Po dvou letech se Tomáš z vojny vrátil. Děti měly krásný vztah, doma klid, Bára rostla jako z vody, a Tomáš obletoval svou krásnou ženu. Mé srdce bylo blahoslavené. Takto uběhlo patnáct let.
Pak se Alena změnila. Začala mít známosti, jeden milenec střídal druhého a ani se s tím netajila. Tomáš to tři roky trpěl. Miloval Alenu a moc trpěl. Ona se smála a úmyslně mu žárlivostí ubližovala. Neměla jsem odvahu ji napomenout; upřímně, bála jsem se jí jako čert kříže. Stačil její jediný pohled a člověk by radši utekl.
Ptám se syna:
Co se u vás děje s Alenou? Je krize? Proč?
Neboj, mami, všechno se spraví, uklidňoval mě Tomáš.
Myslela jsem, že cítí nějakou vinu a proto to snáší.
Jednou jsem navštívila Alenu. Nechala mě ledově stát na prahu.
Aleno, můžu se tě na něco zeptat?
Paní Marie, lépe se ptejte svého synáčka, co dělá u nich ve firmě. Teta mi všechno pověděla dopodrobna. Váš syn mě podváděl! On začal jako první! vykřikla.
Div jsem nelitovala, že jsem vůbec začala. Tomášovi jsem nic neřekla věci nechť se stanou, jak mají. Sama sebe člověk upálí, ale všem se zavděčit nemůže.
Alena se s Tomášem nakonec rozvedli, Bára zůstala u matky. Tomáš tehdy začal žít nespoutaně ženy střídal jako ponožky. Brunetky, blondýnky, zrzky Ložnice prázdná nikdy nebyla.
Alena se brzy znovu vdala, Tomáš mi to s pláčem volal. Nový manžel byl prý pozorný. Tomáš našel časem jinou Danu. Miniaturní, rázná a nesmírně schopná žena. Tomášovi tehdy bylo pětatřicet, Daně čtyřicet. Syn byl zamilovaný po uši, poletoval kolem ní a snášel jí modré z nebe.
Hned stanovila podmínky: oficiální svatba, byt pro její dceru, úplné zajištění. Tomáš se mohl přetrhnout, aby se zavděčil.
Dana, na rozdíl od Aleny, mi rychle začala tykat, chtěla být kamarádka. Moc mi to nebylo po chuti, ale ráda se s nikým nepohádám, tak jsem to přetrpěla. Všechny její dárky, nakoupené za synovy peníze, visí netknuté ve skříni. Nesedí mi k srdci.
Dana se stále jen usmívá křečovitě, mluví neupřímně a Tomáše, řekla bych, vlastně ani nemiluje. Prostě si našla peněženku a život si pohodlně zařídila. Pořád má nějaké požadavky a vymyšlenosti. S Alenou to bylo jiné byla sice ostrá, ale upřímná, říkala mi paní Marie a Tomáše milovala.
Dana doma nevaří, jen si vše objedná z bistra. Když jsem jí navrhla, že by mohla Tomášovi uvařit polévku, odpověděla: Marie, nepoučuj vlaštovku, jak má létat. Přátelé a posezení v kavárnách, návštěvy wellness za tisíce korun týdně to je její svět. Jakmile se jí něco nelíbí, je zle, hází scénu nebo brečí.
Často vzpomínám na Alenu uměla uvařit kachnu se zelím, báječné bramborové knedlíky, její koláče Syn nedokázal udržet takovou ženu! Viním jeho, že vše pokazil. Jsem ale ráda, že Bára na mě nezapomíná a občas mě potěší drobným dárkem.
Alena pro mě zůstává mou rodinou, i když už jen bývalou snachou. Hodnotu člověka poznáš, až ho ztratíš. Dana je jen vedlejší figurka. Lituji syna. Myslím, že v jeho srdci je pořád místo pro Alenu. Ale cesta zpět pro něj už neexistuje.
V těchto zápiscích si uvědomuji jedno: někdy je lepší do rodinných sporů nestrkat nos, i když vám na nich tolik záleží. Všechno má svůj čas, a někdy nám osud nadělí, co jsme si sami způsobili.