Někomu se tento příběh může zdát otřepaný, ale pro mě je to moje největší drama.
Nemám žádné sourozence, jsem jediné dítě svých rodičů. Nikdy jsem nebyla rozmazlovaná, ale ani jsem nebyla vychovávaná příliš přísně.
Nebylo to ani nic, za co by mě někdo peskoval, protože jsem byla tichá a poslušná, když jsem byla hodně malá a pak ve škole.
Velmi jsem na ně lpěla a rozhodla jsem se podat přihlášku na univerzitu v rodném městě, protože jsem si nedokázala představit, že bych žila mimo domov.
V prvním ročníku jsem se seznámila s Robertem.
Postupně jsme se sblížili a já se hluboce a vášnivě zamilovala.
Byl mým prvním vzrušením, mohu s čistým srdcem říci, velkou láskou. Měla jsem ho moc ráda, protože byl ochotný pro mě udělat cokoli.
Vytrhl mě z uzavřeného života, který jsem vedla, než jsem ho poznala, udělal mě odvážnější, abe – s ním jsem rozkvetla.
Moji rodiče to viděli a trvali na tom, abych je s ním seznámila.
Ale dlouho jsem otálela, protože jsem měla pocit, že by se jim nelíbil.
Ale v určitém okamžiku jsem si ho opravdu musela vzít domů. Bohužel mé obavy byly oprávněné.
Jakmile vešel do domu, máma s tátou ho doslova podrobili křížovému výslechu – odkud je, co dělají jeho rodiče, co plánuje dělat, až dostuduje, jaké má vůči mně úmysly.
Stála jsem tam zpocená, celá rozpálená a říkala si, že kdybych byla na jeho místě, už bych dávno odešla.
Robert však hrdinně vydržel.
Odpovídal jim klidně a s úsměvem, ale oni nebyli spokojeni, a když odešel, pustili se do mě.
Jeden přes druhého na mě útočili a vysvětlovali mi, že tenhle chlapec není pro mě, že pochází z úplně obyčejné rodiny a že s ním nebudu šťastná.
Že je jedno, jak moc se budeme milovat, ale když nebudeme mít peníze, jednoho dne naše láska zmizí, protože ji zažene chudoba a bída.
Navíc byl z druhého konce a oni nesnesli pomyšlení, že jejich jediná dcera žije 400 km od nich. Věděla jsem, že se mýlí, cítila jsem to, ale nenašla jsem sílu se jim postavit a poslechnout své srdce.
Druhý den jsem řekla
Robertovi, že se musíme rozejít. Bylo to hned po zasedání, na konci školního roku.
On nic neřekl. Jen se ke mně otočil zády a odešel. Ve druhém ročníku se už neukázal a já se od kolegů dozvěděla, že přestoupil na studium do Sofie.
Bolela mě duše a srdce zůstalo prázdné, ale neumřela jsem žalem.
Prostě jsem šla dál. Krátce před maturitou jsem se poslušně provdala za toho, koho mi vybrali matka a otec. Nebyl to sňatek z lásky, byl to výhodný obchod.
Na svatbě byli asi nejšťastnější oni a mně to bylo jedno.
Dnes je mi 33 let, mám dvě děti a žiji s mužem, kterého považuji za samozřejmost. Ano, mám peníze, můj domov je moderně zařízený – čistý a uklizený.
Můj muž mi neustále říká, že bych mu měla být vděčná za život, že mi tento luxus poskytuje.
Vím, že má milenky, že za ně také utrácí peníze a neobtěžuje se to skrývat.
Celé město ví o jeho promiskuitních stycích a šeptá si za mými zády.
Kdybych ho milovala, určitě bych se trápila, ale upřímně řečeno, já se netrápím.
Rodiče, když vidí, co se děje, se mi neodvažují podívat do očí, protože se cítí provinile.
Jen jednou mi otec s pohledem upřeným do země řekl: “Možná jsme tě neměli od Roberta oddělovat…” Ano, možná jsme to neměli dělat, ale teď už je pozdě.
Poslechla jsem je a zničila si život.
