Můj letošní narozeninový den ve mně zanechal zvláštní pachuť. Obvykle si tento svátek spojuji s teplem, radostí a pocitem, že se kolem mě sešli ti nejbližší. Vždycky se na něj těším, představuji si útulné posezení, smích a upřímná přání. Letos však jedna věta, kterou pronesla moje tchyně Alžběta Marešová, ve mně vyvolala nepříjemný pocit a zamyšlení, jak slova mohou i nechtěně ranit.
Alžběta Marešová k nám dorazila jako vždy s úsměvem a srdečnými gratulacemi. Objala mě, předala malý dárek a začala vyprávět, jak ji těší, že jsme všichni pohromadě. Pak se však podívala na mé děti – Elišku a Jakuba – a s lehkým úšklebkem řekla: „No děti, jako obvykle přišly s prázdnýma rukama. Ale co, hlavně že jste zdraví, ostatní už máte.“ Tato slova, byť pronesena žertovně, mě nějak zabolela. Najednou mi připadalo, jako by mé děti, které jsem vychovávala s láskou a péčí, byly vystaveny v nesprávném světle. Jako by jejich příchod bez dárků byl něco, za co se musí omlouvat.
Eliška a Jakub však rozhodně nezůstali stranou oslavy. Přijeli ráno, pomohli prostřít stůl a Jakub dokonce trval na tom, abych se po večeři nehroutila s úklidem – vzal to na sebe. Eliška, jako obvykle, byla duší společnosti – vyprávěla vtipné historky, žertovala a vytvářela tu atmosféru, kvůli které miluji rodinné sešlosti. Jejich přítomnost byla pro mě tím nejlepším dárkem, a tak jsem nechápala, proč Alžběta zdůraznila, že „nic nepřinesli“. Je to snad o hmotných věcech? Není důležitější, že jsme spolu, směli jsme se a sdíleli vzájemné teplo?
Snažila jsem se na ty věty nemyslet, ale vracely se mi do hlavy. Dokonce jsem se přistihla, jak v duchu děti obhajuji. Eliška se nedávno přestěhovala do nového bytu a teď se soustředí na zařizování. Vyprávěla mi, jak šetří, aby co nejdřív dokončila rekonstrukci. Jakub je naopak celý pohroužený do práce – nedávno ho povýšili a teď prakticky žije v kanceláři, aby nezklamal důvěru šéfa. Oba mají své životy, své starosti, a já jsem na ně pyšná, jak jsou samostatní a cílevědomí. Proč mě tedy tchyně poznámka tak zasáhla?
Asi to není jen o slovech, ale o tom, jak vnímám svou roli matky. Vždycky jsem se snažila dětem vštěpovat, že hodnota člověka není v tom, co může dát materiálně, ale v tom, jak se k druhým chová. Přesto když někdo, byť žertem, naznačí, že mé děti „nesplňují nějaká očekávání“, začnu pochybovat. Třeba jsem něco zanedbala? Měla jsem víc mluvit o tradicích nebo darech? Pak si ale vzpomenu, jak mě Eliška před odchodem obPříběh pokračuje a já si uvědomuji, že rodina je jako starý český pohádkový les – plná nečekaných zvratů, ale vždy nakonec dobrá.