Moje rodina
Panebože, Adélko, ty jsi krásná! Markéta s úžasem vydechne, když vstoupí do pokoje své dcery.
Adéla stojí u zrcadla a čeká, než jí kamarádka, stylistka Tereza, upraví závoj. Tereza zapichuje poslední sponky do účesu a Adéla se otočí k matce.
Opravdu, mami? Vypadám dobře?
Výborně, moje holčičko! Jsi ta nejkrásnější nevěsta! Markétě ujede úsměv. Říkala jí totéž kdysi její maminka… Asi to říká každá matka své dceři, když ji vidí v bílém.
Výběr šatů byl dlouhý proces. Adéla je na oblečení náročná. Nezajímala ji móda, ani názor ostatních. Důležité bylo, aby se líbila sama sobě. Měla vkus, krásnou postavu, nikdo jí nikdy neřekl, že by byla oblečená nevhodně. Proto i svatební šaty si vybírala podle sebe, ne podle posledních trendů chtěla něco originálního. Ne to, co mají všichni. Poradkyně v salónu nevěděly, jak Adéle vyhovět. Pomohla až majitelka salónu, Karolína.
Myslím, že tu mám něco přesně pro tebe…
Odešla a za chvíli se vrátila s dalším obalem. Když šaty rozbalila, Adéle se rozšířily oči: To jsou ony!
Jednoduché linie, žádné zdobení. Luxusní látka. Adéla se podívala do zrcadla. Bez jediné pochybnosti věděla, že jsou ty pravé. Seděly, jakoby byly šité na míru. Nebylo potřeba žádných úprav.
Tak co říkáš?
Beru je!
Karolína se usmála. V očích jí zablikla smutná jiskra, ale hned byla pryč. Nemusí Adéla vědět, že je původně objednávala pro sebe. Jenže svatba nebude. Bez důvěry a lásky nemá smysl něco budovat. Ach, Arture Tak moc chtěla rodinu, děti Ale Artur byl nerozhodný No nic. Karolína si protřepe hlavu a přivolá závoj.
Mám k těm šatům nádherný závoj. Hned ti ho donesu.
Adéla mrkne na matku:
Neříkala jsem ti, že najdu přesně to, co hledám?
Markéta přikývne. Je šťastná. Tyhle dny si bude pamatovat celý život. Sama si vybaví, jak nervózně před svatbou zkoušela šaty. Tehdy se kupovalo to, co bylo v salonu, nebo musel člověk šít sám. Maminčina kamarádka ze salonu jí šaty šila, látku někde sehnala tetička, někdo jiný knoflíky. Šaty byly nádherné, ale štěstí nepřinesly. S manželem se rozešli, když bylo Adéle jen dva roky. Nová láska, nová vášeň a nakonec Markéta pro otce s dítětem přestala existovat. Otec platil alimenty musel, jinak by si lidé šuškali. Ale s dcerou se kontaktu vyhýbal.
Nepotřebuji žádné problémy navíc.
Markéta se víc nedomáhala. Lepší žádný otec, než otec bez lásky.
Snažila se najít pro Adélu náhradu, ale s druhým manželem to nevyšlo. Neměl děti rád. Markétu sice miloval svým způsobem, ale její dceru nechtěl vychovávat. Když jednou navrhl, že by Adéla mohla žít u svého otce, Markéta mu bez jediného slova sbalila věci.
Neboj, Adélko, zvládneme to i samy. Nikdo další nám nechybí.
Adéla tomu ještě nerozuměla, jen věděla, že si ji maminka vybrala. Možná proto nebyly později problémy v pubertě. Pro Adélu byla matka nejbližší člověk na světě.
Adélko, už musíte, ať nepřijdete pozdě. Markéta lehce upraví závoj a políbí dceru na čelo. Buď šťastná, holčičko!
Adéla zavzdychá a rozesměje se.
Mami! Jestli začnu brečet, Tereza mě zabije ona se s tím líčením srala celé dopoledne!
Obejme matku a šeptne:
Budu se snažit
Svatba utekla jako mávnutím. Markéta přijde domů do prázdného bytu, posadí se na taburet v předsíni. Tak, a je to. Zůstala sama. Adéla bude bydlet s manželem v bytě po babičce, který jim Markéta dala. Vojta, teď už Adélin muž, vlastní byt neměl a, když navrhl bydlení u svých rodičů, Markéta mlčela, ale večer dceři podala klíče.
Nemusíte, žijte sami. V klidu.
Ale co nájemníci?
Už jsem jim to řekla. Do svatby se vystěhují.
Mami, to jsou ale peníze! Za nájem bychom si aspoň něco našetřili…
Kolik toho potřebuji, dítě? Pracuji, stačí mi to. Vy bydlete, užijte si klidu. Proč pronajímat, když máte svůj?
Adéla začala tancovat s klíči v rukách.
Mami, děkuju! Teď mám ke svému vysněnému domu o kousek blíž.
Domu?
Ano! Velký, světlý dům a aspoň tři dětské pokoje! Adéla zčervená a přitiskne se k matce. To je moc?
Kolik chceš, hlavně když budete zdraví.
Jsem ráda, že mi rozumíš
A jsem ráda, že tvé děti budou mít poměrně mladou babičku, Markéta se zasměje a políbí Adélu na temeno. Dům je dům. Bydli podle svého žij!
Markéta Adéle nevyprávěla o rozhovoru s budoucími příbuznými, který proběhl den před svatbou.
Vyjednávání probíhalo poctivě, u nevěsty doma. Markéta strávila celý den v kuchyni. Milovala vaření, ale ve dvou toho moc nesnědly, tak teď mohla ukázat svůj talent.
Vojtovi rodiče se zdáli v pohodě, ale první dojem rychle zmizel. Budoucí tchyně, paní Ludmila, se v jídle rýpala, nakonec poznamenala:
Zvláštní, všechno je tak nějak nezvyklé.
Markéta zvedla obočí. Ryba podle babiččina receptu vždycky všem chutnala stejně jako pomalu tažené maso. Otec Vojty jedl potichu, chodil si přidávat, evidentně mu chutnalo.
Takže Adéla neumí vařit? Ludmila odsunula talíř. Bude potřeba ji spoustu věcí naučit. Ale to zvládneme. Dům máme velký, místa dost. Nevadí, že budou bydlet s námi. Aspoň si Adélka zvykne, naučí se, jak se má starat o Vojtu. Je náš jedináček, víte, jak to je…
A vy ji vychovávala sama?
Tak to holt vyšlo.
Rodinné zázemí je důležité. Jak se může holka naučit správnému životu v rodině, když doma chybí mužský vzor? Adéla je sice moc milá, ale vím, že to pro ni bude těžké.
Markéta jen poslouchala, mačkala utěrku, protože Adéla ji několikrát šťouchla nohou pod stolem: Mami, mlč.
Vojta je opravdu moc fajn, mami. Chápeš? Prosím, nehroť to Ani on to s nimi nemá jednoduché, ale nemá na výběr
Potom už Markéta chápala, co dcera myslela.
Když v kuchyni sklízela nádobí, přišla Ludmila:
Můžeme si promluvit bez dětí?
Její muž, pan Milan, stál vedle, očima jako by prosil o prominutí. Nechtěl odporovat manželce, nebo neviděl důvod.
Markéta přikývla.
Markéto… už tedy bez formálností… víte, jsem matka, stejně jako vy… a moc mi záleží na štěstí mého jediného syna. Musím být jistá, že jeho život bude v pořádku. Dělá důležité rozhodnutí, a nechci, aby si musel pak vybírat znovu…
Ludmila se zarazila, když Markéta nereagovala. Markéta už od dětství věděla, že když nikoho nepřerušuješ, dozvíš se víc, než jsi chtěla. Tu taktiku používala v práci ve zdravotnictví, takže každý věděl, že Markéta je ta, která vyslechne a pomůže.
Nemyslete si, Adéla se nám líbí, Ludmila pokračovala, ale mám pár dotazů, na které odpověď může dát jenom vy.
Poslouchám, Markéta v sobě potlačila chuť rozhovor utnout.
Vím, že s otcem Adély nejste v kontaktu, ale o jeho rodině snad něco víte?
Samozřejmě.
Byli tam vážné choroby? Proč jste se rozešli? Pil? Nebyl asociální?
Nic takového.
Podrobněji? Víte, dědičnost je pro naši rodinu důležitá. Vy jako zdravotnice mi rozumíte! Odpustím, že Adéla vyrůstala bez otce a vy jste kvůli zaměstnání nemohla dát dost času výchově, ale musím vědět, co čekat…
Markéta cítila, že trpělivost jí dochází. Byla připravená Ludmile odpovědět tak, že by to mohlo všechny plány zbořit. Pak si ale všimla úzkostného pohledu Adély ve dveřích. Prosila ji očima: Mami, vydrž.
Mami?
Ano, Adélko… už mám skoro hotovo, můžeš připravit babiččin servis, ano?
Markétu najednou zaplavil klid. Jakmile Adéla odešla, obrátila se k Ludmile.
Adéla má výbornou dědičnost. Klidně vám podám lékařské záznamy. Nemusíte se bát. A váš rodokmen zkoumat také nehodlám. Důležité si mladí vyřeší sami. Ludmilo, vím, že máte obavy, ale doufám, že kvůli nim Vojtu nutit volbu stále dokola nebudete.
Markéta jí podala tác s domácím kremrole a kývla ke dveřím.
Jdeme, děti čekají na dezert. Pomůžete mi?
Když se podívala do konvice, zachytila vděčný pohled Milana. Celý večer jednoznačně naznačila, že druhé kolo debaty už nebude.
Před svatbou se už dál neviděli. Adéla s Vojtou oba vydělávali, vše si platili sami, od rodičů pomoc nechtěli.
Za dva roky začali stavět dům. Prodej babiččina bytu jim poskytl základ na pozemek. Těhotná Adéla nasbírala za léta tolik stavebních rad, že se jí řemeslníci usmívali a často plnili její příkazy. Dům nestihli postavit před porodem. Z porodnice odvezl Vojta Adélu i dcerku Sofii k Markétě.
Omlouvám se, že k vám, Markéto. opatrně pokládá zabalenou Sofinku na postel v Markétině ložnici, kterou mladým půjčila. Ale Adéle a mě taky to takhle přijde jistější.
Udělal jsi to správně, Vojto, Markéta se usměje při pohledu na jeho rozpaky. Máš snad strach, tati? Rozbal Sofinku, ať jí není horko.
Já mám… trochu strach…
Neboj. Je to tvé dítě, instinkty nezklamou.
Markéta chytí dceru za ruku a šeptne jí:
Nesmeť jim do toho…
První koupání i první procházku zvládl Vojta na jedničku. Druhý den přijela Ludmila na kontrolu vnučky:
To není práce pro chlapy!
To je jen klišé, poznamenala Markéta a mrkla na Vojtu s dítětem v náručí.
Neprozradila, jak by Sofinku nejraději stále držela sama, protože babičky vždy přesně ví, zapomínajíce, jak moc se samy kdysi bály.
Sofie rostla zdravě a silně. Slavilo se nové bydlení. Po roce a půl přemýšlela Adéla o druhém dítěti tehdy ale zasáhla krize.
Mami, Sofinka má horečku! Markéta svírala telefon, Adélin hlas zněl panikou, jakou nikdy od dcery neslyšela.
Vysokou?
Ano, a nejde srazit.
Zavolej pohotovost. Hned jedu!
Projížděla noční Prahou a modlila se, ať to není nic vážného.
Její prosba vyslyšena nebyla anebo možná čekala na lepší čas.
Sanitka, JIP a dvě noci v úzkostném očekávání za zavřenými dveřmi. Lékař řekl:
Děláme, co můžeme. Čekejte…
Adéla seděla jako socha, nepohnula se. Markéta jí co chvíli donesla čaj nebo sendvič.
Potřebuješ být silná, až Sofii pustí z JIP.
Vojta běhal mezi prací a nemocnicí. Markéta ho objala, když cítila, že je na pokraji sil:
Drž se! Když vysadíš ty, Adéla to neunese.
Ludmila dorazila hned, jak Sofii do nemocnice přijeli.
Odkud to, proč je nemocná? Genetika nebo infekce?
Ludo, už mlč, prosím, Markéta to tentokrát neudržela pod kontrolou. Co na tom záleží?
No přeci… Ludmila pohlédla na Adélu, která se opřela o zeď se zavřenýma očima, na Vojtu tiše stojícího vedle ní, na Markétu, která se na ni dívala přísněji než kdy jindy, a zmlkla. Odpusť…
Markéta kývla. Co s tím? Ne každý hned chápe, co smí, a co ne…
Sofie se po dvou dnech probudila a zavolala maminku. Přesunuli ji na pokoj a Markéta si oddychla. Teď už to zvládnou.
Pár dní poté navštívila vnučku v nemocnici. Po hraní se Sofií, a když se ujistila, že Adéla jí, už chtěla odejít, ale Adéla ji zastavila:
Mami, počkej. Až přijede Vojta, chceme ti něco říct…
Když se dozvěděla, co, na chvíli zavřela oči. Štěstí…
Takže mi pomůžeš?
Jasně! To jsi se mohla zeptat rovnou!
Děkuju… S dvěma dětmi a s tím, co čeká Sofii, to prostě bez tebe nezvládnu…
Určitě bys zvládla! Vojta je taky šikovný, ne?
Vojta vyhlédl zpoza Sofiina polštáře, pod nímž se schovával.
Takže nebude ti vadit, když se k nám Markétka na chvíli nastěhuje?
Vadit bude, zasmála se Markéta, ale co nadělám. Jen na nějakou dobu, dokud se Sofie neuzdraví. Pak se vracím domů.
Mami!
Co? Nic trefnějšího mě nenapadá. Vím, že potřebujete pomoci, ale bydlit s vámi natrvalo nebudu. To není správné.
Já bych byla ráda, kdybys tu byla pořád
Markéta obejmula vnučku a vstala.
Jsem tu vlastně pořád, jen ne pod jednou střechou. Rodina má mít svoje prostředí. Jsem pomocná ruka, ne člen domácnosti na plný úvazek. Dohoda? Jsem “sezónní pracovník”, co ty na to, Sofi?
Ano, babi, rozesmála se Sofie.
Doma Markéta balí věci, když zazvoní telefon.
Markéto? Není ti to divné? Neměla bych být s dětmi já? Ludmila je až nečekaně přímá. Měla bych větší užitek. Ty máš práci, já jsem volná
Ludo, to není můj výběr. Ten patří jen jim, ne? Já jen pomáhám, když mě požádají.
Vojta mě ani neposlouchal! Nechápu to. Vždyť jsem jeho máma!
Nevím, raději se ho zeptej. Já odpovím sobě i vám.
S tebou je těžké mluvit! Ludmila rozčíleně přeruší hovor. Měla bys jim říct, že jim nemůžeš pomáhat…
Ludo, a kdy jsi byla naposledy za Sofií?
To není potřeba, vždyť tam jsi pořád ty. Ještě bych si připadala zbytečná…
Tak. Promiň, nemůžu už, zavěsím. Měj se.
Markéta si sedne. Rozbít křehkou rovnováhu v rodině je snadné, postavit ji znovu skoro nemožné. Ale ona to dobře ví. Zakrátko však vezme mobil a zavolá Vojtovi.
Musíme si promluvit.
O tři roky později.
Babi, dneska mě na tanečky vezeš ty, nebo babička Ludmila?
Dneska já. Babička Ludmila jde s Pavelem do parku. Mamka musí do práce.
A obědvám u tebe?
Jo.
Super! Budou ty tvoje skořicové šneky, co posledně?
Chutnaly ti? Tak budou.
Markéta sleduje v autě v zrcátku vnučku v dětské sedačce.
Babi…
Ano, sluníčko?
Půjdeme do zoo s tebou nebo s babičkou Ludmilou?
Půjdeme všichni. I dědu vezmeme, ten potřebuje taky na vzduch.
A koupíš mi balónek?
A zmrzlinu i cukrovou vatu.
Paráda! Ale Pavelek balónek taky chce, ano?
Jasně.
Babi…
Hm?
Můžu ti říct největší tajemství?
Určitě.
Budu mít bráchu nebo ségru!
Markéta překvapeně zvedne obočí. To je zpráva! Adéla poslední dobou vypadala spokojeněji a záhadněji, ale neřekla nic. Od doby, co Markéta odmítla bydlet s nimi a rozdělily si s Ludmilou péči, Adéla matku obdivuje a první novinky vždy sděluje Vojtovi.
Byla to cesta trnitá, neobešla se bez hádek a slz, ale zvládli to. Každý se musel něčemu přizpůsobit šlo o zdraví Sofie a život nového dítěte. A teď má Sofie i Pavelek dvě babičky a skvělého dědu.
A jak to víš?
Včera o tom mluvili v ložnici a mysleli, že už spím. Můžu chtít radši sestřičku?
Proč se ptáš?
Kdyby to byl brácha, tak by ho to mohlo zamrzet…
Markéta se znovu usměje. Roste jim skvělá holka!
Sofi, a máš ráda Paveleka?
Moc!
Tak i jestli bude bráška, budeš ho stejně milovat.
Tak jo.
Počkáme, až doktor řekne, co bude, tak?
No jo. Babi, víš, co?
Co?
Vždycky jsem snila, že bych měla bráchu, nebo nejlépe dva.
Fakt?
Opravdu.
Tak jo. Sofie si v sedačce urovnává oblíbeného králíčka (od babičky Markéty) a medvídka (od babičky Ludmily). Počkám si i na brášku.
A víš co? odbočí Markéta na ulici k domu Adély a Vojty Je to, jako když čekáš na dárek k Vánocům. Dokud neotevřeš krabičku, nevíš, co je uvnitř.
Babi, už máš pro mě dárek?
K Vánocům? To je brzo. Ale k narozeninám už jsem koupila. Prozradit nemůžu.
Ach jo! fňukne Sofie.
Už to vydržíš, narozeniny jsou za dveřmi.
Dobře! Sofie vezme za uši králíčka a rozběhne se ke vratům.
Markéta vytáhne batůžek s věcmi do bazénu a kývne na Ludmilu, která nese malého Pavelka.
Ahoj, babi!
Ahoj, zlatíčko! Ludmila se usměje. Jdeme na procházku.
My na tanečky, jen se převlékneme.
Markéta sleduje, jak se Sofie k Ludmile tiskne a něco jí šeptá. Je jí jasné, jak jednoduché a složité život je. Milovat blízké, umět naslouchat, být si na blízku. Být rodinou.