S manželkou se za pochodu chytáme za hlavu. Nedokážu si na jejích stránkách představit nikoho jiného. Cítím se u ní dobře a pohodlně. Je milá, citlivá. Jediným problémem je moje matka. Nemá moji ženu ráda, a tak se pokaždé, když nás máma navštíví, snaží Monice ublížit. Mnohokrát jsem se snažil matce domluvit, aby nechala mou ženu na pokoji, ale zdá se, že mě neslyší. Jsem, že si zasloužím lepší manželku.
Dneska k nám zase přišla se stížnostmi, že si Monika koupila jiné ponožky, než chtěla moje matka. Záleží na tom, které? Ale ne, musíš přivést mou ženu k manželce. A pak, když nikdy nic, přijď domů. Je to normální?
Dokonce jsem se snažil promluvit se sestrou, aby matku ovlivnila. Vždyť máma ji poslouchá. Ale sestra řekla, že matka má pravdu, že se jí Monika taky nelíbí. Oběma nerozumím. Je to moje volba, moje žena, je mi s ní dobře. Proč moje rodina nerespektuje moji volbu?
Pak Monika navrhla, abychom se odstěhovali co nejdál od příbuzných. Podpořil jsem ji. Život tady k ničemu dobrému nepovede. Můžeme žít v klidu někde jinde. Tak jsme začali hledat. Nebylo to však tak snadné, jak se na první pohled zdálo.
Jednou jsem potkal svého starého známého, který pracuje v bance. Postěžoval jsem si mu, že nemůžu najít byt s dobrými podmínkami. Můj přítel byl velmi překvapen, protože proč platit nájem, když si můžete koupit vlastní za výhodných podmínek. Úrokové sazby byly náhodou nízké. Lepší je zaplatit peníze za vlastní byt.
S manželkou jsme o tom diskutovali a rozhodli jsme se zeptat, za jaký úrok bychom mohli dostat půjčku. Řešení jsme našli velmi rychle. Museli jsme se podívat na mnoho možností, abychom našli tu, která nám vyhovuje. A našli jsme náš ideální dvoupokojový byt.
Vše jsme udělali bez velkého hluku, aby se to nedozvěděla ani moje matka, ani sestra. Bylo nám jedno, co si o našem rozhodnutí myslí. Vyplnili jsme všechny potřebné dokumenty a zorganizovali stěhování. Rozhodli jsme se, že rekonstrukci provedeme postupně, protože vyžadovala hodně peněz.
Pak mi matka zavolala. Křičela na nás, že jsme jí o stěhování neřekli. Požadovala adresu a ze všeho obviňovala Moniku, že mě odvedla od mámy. Řekla jsem jí, že je příliš brzy na to, abychom jí dali adresu, že až se zabydlíme, pozveme ji, aby se k nám nastěhovala. Nepřiznal jsem, že jsme koupili byt. Proč? A proč znovu slyšet výčitky?
Možná jsem to stěhování udělal špatně, ale vidím, že mou ženu nemají rádi. Myslím, že v této situaci mám pravdu.
