Prasklina důvěry
7. listopadu, Praha Žižkov
Paní Mileno, jste doma? To jsem já, Jitka ze třetího! Zbyly mi na vás ještě teplé koláče, povím vám novinky z domu… Otevřete mi?
Stál jsem u okna s vlažným šálkem čaje v ruce. Za silným sklem šeřil listopadový dvůr mezi paneláky, vítr honil suché listí po parkovišti, pár spěchajících postav si shrnovalo bundy výš ke krku. Ticho už je pro mě obyčejné hodiny na zdi tiše odtikávají, lednička relaxuje hlubokým monotónním bzučením, parkety na chodbě vržou pokaždé stejným způsobem. Nikdo u mě už dlouho nezazvonil, nikdo se neptal, jak se mám.
Paní Mileno, vidím světlo! Nebojte se, jsem hodná!
Hlas za dveřmi byl až příliš veselý, usměvavý a neodbytný. Položila jsem šálek na parapet a loudavě se vydala k předsíni. Zastavila jsem se u dveří a podívala se kukátkem. Jitka tam stála s velkým sáčkem, široce se usmívala, její narezlé krátce ostříhané vlasy byly v culíku, přes ústa jí zářila rudá rtěnka a na sobě měla fialovou péřovku.
No tak, vždyť to není žádný hrad! Otevřete, nebo tu umrznou uši!
Sundala jsem bezpečnostní řetízek a otevřela dveře. Jitka vtrhla dovnitř jako jarní vítr, spolu s ní vůně koláčů, parfému a podzimní vlhkosti.
Ještě dnes ráno jsem upekla, a řekla jsem si, skočím s nimi za sousedkou, třeba jí udělám radost vrazila mi sáček do rukou. Plněné zelím i mletým. Ještě teplé! A vy jste nějak pohublá! Kdypak jste naposled pořádně jedla?
Děkuji, Jitko, to jste nemusela…
Ale pche! Mě těší dělat radost, to víte. Hlavně dobře jezte, potřebujete sílu. Uvařte silnější čaj, ať nejste tak pobledlá.
Sebevědomě mířila rovnou do kuchyně, jako by byla doma. Zapnula konvici, vytáhla dvě hrnky. Stála jsem rozpačitě ve dveřích s taškou v dlaních a nevěděla, co mám dělat. Byla jsem sama tak dlouho, že společnost působila téměř násilně, neskutečně.
Sedněte, sedněte, roztahuje židli. Dáme si čaj, popovídáme. Vím, jak to chodí manžel v hrobě, děti někde na Moravě a člověk jen sedí a krčí rameny. Moje teta byla úplně stejně ztracená po strýčkovi Františkovi.
Posadila jsem se. Koláče voněly božsky. Jídlo si moc nevařím, většinou koupím něco hotového v malém Albertě naproti. Za týden mi občas volá Tomáš, můj syn ale vždy ve spěchu: Jak je? Jíš? Potřebuješ peníze? Dobře. Zavolám. A zase ticho.
Abyste si nemyslela, že jsem vlezlá, Jitka nalévala čaj, čtyři lžičky cukru rozslehla do svého, ale mám srdce na dlani. Když někdo trpí, nedokážu odejít. Manžel mi pořád říká: Jitko, pořád pomáháš druhým a na sebe zapomínáš. Ale už jsem taková.
Mluvila bez ustání, gestikulovala, smála se. Když jsem jí naslouchala, cosi ve mně taje. Jak dávno už jsem nemluvila s někým jen tak, u čaje, v kuchyni? Dřív jsme s Lubomírem chodili do Divadla na Vinohradech, na koncerty, zvli jsme kolegy domů. Dnes… Dnes už nikdo nezbyl.
Mileno, už dlouho jsem vás chtěla zlákat, Jitka přisunula hrnek, měla v očích opravdovou účast. My baby z baráku občas posedíme v “Košíku” u rohu, dáme si kafe, poklábosíme. Pojďte někdy s námi. Bude to příjemná změna.
Nevím, Jitko… už na to nejsem…
Ale půjdete! Stavím se pro vás, nevymlouvejte se. Člověk nesmí být pořád zavřený! Z toho pocházejí všechny nemoci! To mi věřte.
Kývla jsem, protože jsem nedokázala říct ne.
***
Tak to začalo. Jitka ke mně chodila denně jednou ráno, jindy večer, vždycky s nějakou výmluvou: došla sůl, pro radu, nebo jen tak kvůli společnosti. Pravidelně mě vytáhla do Košíku, kde se kolem stolu bavilo dalších pár žen hlučný, bodrý, probraly všechny sousedy, ceny v Tescu, pořady v televizi.
Ze začátku jsem si mezi nimi připadala cizí. Jejich humor byl hrubší, smály se věcem, nad kterými jsem se styděla. Ale s Jitkou při mně sedícící blízko, představující mě vždy lidem: To je moje milá Milena, byla učitelkou. Ta má v hlavě pořádek. Časem jsem si zvykla. Začala jsem se těšit na její návštěvy, chystala se na ně, trochu jsem obživla. Nebylo to sice divadlo nebo posezení s kolegy, ale byla to lepší než úplná samota.
Jednou, když jsme mají na stole čaj a Jitka uzobávala máslovou rakvičku, zeptala se: Mileno, nebyl by tu ještě ten krásný brož, co jste měla před týdnem? Ten jantarový? Dlouho mě uhranul
Jo, jantar, po mamince
Můžu si ji prohlédnout? Moje dcera Markéta má promoce a chtěla by něco hezkého, vintage. Smím jí to ukázat? Vrátím hned, slibuji!
Zdráhala jsem se. Brož jsem nosila v úctě, byla to jediná památka na maminku. Jitka však upírala oči s takovou nadějí, že mi bylo trapné říct ne.
No dobře. Ale pozor na ni!
Ani škrábnutí! Jste zlatá, děkuju!
Uběhl týden. Brož se nevracela. Když jsem narazila, Jitka vždy odpověděla: Markétka si ji ještě zkouší, jen trpělivost. Po další době se vymluvila, že ji Markéta ztratila, hledají ji. Pak už jsem se neodvažovala ptát.
Začala jsem mít špatné spaní. Vyčítala jsem si důvěřivost, v noci nespala. Když jsem se chtěla ozvat rozhodněji, Jitka se dotkla: To si myslíte, že vás podvádím? Já, co vás zachránila z osamění? Co přináším koláče, pomáhala? Vždyť bezemě jste byla sama tak nevěřte, a já už nikdy nepřijdu!
Nechtěla jsem to tak! Promiň, Jitko je to pro mě drahé.
To vím. Markéta obrátí byt vzhůru nohama, najdeme to.
A pak už jsem nic neříkala. Jitka dál chodila, koláče přinesla, občas požádala o půjčku.
Mileno, půjčíte mi dva, tři tisíce? Kluk onemocněl, potřebuji rychle koupit léky, zítra vrátím, slibuji!
Dala jsem, protože mi připadalo hrozné zůstat zase sama. Tři tisíce. Pět tisíc. Peníze se nevracely. Když jsem připomněla, Jitka se urazila jako malá.
Myslela jsem, že jsme kamarádky. Kvůli takové drobnosti u pravých přátel přece neexistují dluhy. Já bych se pro vás přetrhla, vy na lécích šetříte!
***
Ve středu večer volal Tomáš.
Ahoj, tady máma. Jak je?
Ujde to, mám hodně v práci. Hele, nechceš přijet na víkend? Klára, děti i já tě rádi uvidíme.
Nevím, Tome mám tu svoje povinnosti.
Jaké povinnosti? Jseš doma a čteš!
Už ne, řekla jsem dotčeně. Mám tu přítelkyni, chodíme ven, do kavárny, do Košíku. Neboj, nejsem tak úplně sama.
Přítelkyni? Koho?
Jitku, sousedku z třetího. Velmi fajn žena, stará se o mě, nenechá mě samotnou.
A znáš ji dobře, mami?
Ano, samozřejmě. Dvě měsíce mě nenechala padnout, rozpovídala mě. Bez ní bych tu shnila.
Chvíli bylo ve sluchátku ticho. Pak slabě řekl:
Tak dobře, když je ti líp. Ale dávej si na všechno pozor, mami. Ne každému se dá věřit.
Nech toho, Tomáši! Jitka je skoro jako sestra!
Necháme to být. Dobrou noc, mami.
Telefon jsem držela v ruce ještě dlouho. Chápete? Ani vlastní syn mi nepřeje, že mám někoho blízkého. Snad by jim vyhovovalo, kdybych byla jen smutná babička, co se jim neplete do života. Teď, když mám program, mají starosti, jestli mě někdo nevyužívá. To je sobeckost, ne?
Ráno přišla Jitka s dalším nápadem.
Mileno, představte si! Moje sestřenice ze Šumavy prodává lázeňské pobyty v Mariánkách, domluvila mi slevu. Co kdybychom jely společně v dubnu? Čtrnáct dní, procedury, minerálka, čistý vzduch!
Zastavila jsem se. Po letech bych zase viděla lázně… Samotná bych se nikdy neodhodlala.
Ale to bude stát spoustu peněz, zapochybovala jsem.
Máme přece slevu! Dvacet tisíc za osobu, to je za takové pohodlí směšné! Polovinu jsem dala bokem, vy taky nějak našetříte. Do jara to zvládneme.
V bance jsem měla přes sto tisíc zbyly po Lubomírovi, “na horší časy”. Nikdy jsem na ně nesahala. Ale dovolená… Pro zdraví A když pojedu s Jitkou, nebude to tak děsivé.
Dobře, zkusím vybrat.
Výborně! Zítra vyrazíme společně do banky, ať to zvládneme.
Tak jsme šly. Jitka mě doprovodila, povídala o Mariánkách, skládala seznam věcí, co budeme potřebovat, připomínala, že bankomatům nerozumím. Vybrala jsem dvacet tisíc korun a předala jí hotovost.
Donesu potvrzení, vše bude černé na bílém, slibovala.
Potvrzení ale nenesla nejdřív, že sestřenice je mimo, pak že akce se zpracovává, příště prý nevadí.
Pak chtěla servis.
Mileno, půjčíte mi na víkend ten váš porcelán? Markéta má zásnuby, potřebujeme totální parádu, slibuji, že vše vyleštím a přinesu hned v pondělí!
Jitko, ten servis je pro mě moc důležitý…
Zase ty starosti! Já sedím denně u vás, tahám vás mezi lidi a vy kvůli šálkům, to je vděk? Nechcete, abych zase chodila, co?
V hrudi mi ztěžklo, v koutcích očí horko. Vydala jsem jí ho.
Ale prosím, ať je opatrná.
Jitka svítila radostí. “Vidíte, důvěra je základ. Opatruji to jak zlato!”
***
Jednou odpoledne volala Klára, Tomášova žena.
Mami, prý jste vybírala peníze, je to pravda?
Jak o tom víte?
Tomáš to zjistil ve výpisu. Máte nějaké nejasné výdaje…
Bylo to za lázně. Moje peníze, moje věc, ne?
Jistěže vaše. Jen máme strach, aby vás někdo nevodil za nos. Tenhle typ příběhů se nevyplácí…
Děkuji za starost. Ale Jitka je férový člověk, stará se o mě. Na rozdíl od vás.
To není fér, mami. Máme malé děti, den na vás je půlka Prahy skrz město. Ale máme vás rádi!
Jestli ano, čas byste si našli. Zavoláte jednou týdně, a čekáte, že vám budu vděčná. Promiň, mám dost práce. Nashle.
Položila jsem. Ruce se mi třásly a bylo mi jasné, že jsem byl krutý. Oni opravdu makají, žijí na dluh, rodinu živí ale v tu chvíli mi bylo vše jedno. Bolelo mě, že mi nevěří.
Jitka večer přišla s balíčkem máslových sušenek a novým požadavkem.
Mileno, viděla jsem v Košíku krásnou sadu keramiky, akce za osm tisíc, beru půl, vy půl, pak vám to splatím
Jitko, na účtu už nic nemám. Sotva jsem ti dala dvacet tisíc na pobyt…
Ale vždyť ještě můžete do splátek! Já jsem taky pořídila lednici na splátky!
Tušila jsem, že bych měla odmítnout, ale Jitka už zařizovala vše sama. Druhý den zvonila, šly jsme spolu do nákupního centra na Palmovku, u pokladny mi strčila formulář pod nos a říkala, co mám kam napsat. Všechno šlo rychle.
U sekce domácích potřeb nás zastihla Klára.
Mami, co tu děláš?
Pomáhám Jitce s nákupem dceři na svatbu vezmeme to na splátky, půlku mi dá zpět.
Odvedla mě stranou a potichu mi sdělila, že Jitka je v Žižkově známá umí se vetřít do důvěry starších lidí, půjčuje si, slibuje, nic nevrací a nakonec zmizí.
To není pravda! Jitka je můj přítel! Starala se o mě, když jste nemohli!
Mami, prosím, otevři oči. Brož je pryč, peníze taky. A ten servis, co jsi měla po tátovi…
Ona vše vrátí!
Nevrátí, mami V hloubi duše to sama víš.
Tenhle pohled byl pro mě horší než rány. Skoro jsem jí vlepila facku slovy, a utíkala zpět k Jitce.
Večer jsme už jely mlčky tramvají domů. Jitka se ptala, co mi Klára říkala. Řekla jsem pravdu že tvrdí, že mě podvádí.
A vy jí věříte?
Ne…
Jitka mě pevně objala se slovy, že jsem pro ni rodina. Skutečné kamarádství nejde zničit pomluvami.
***
Další týdny jsem odmítala Tomášovy hovory. Jitka chodila zřídka, často odbývala, že má moc práce a že dceru čeká svatba. Sliby o potvrzení, o servisu či broži se nikdy nesplnily. Čím dál víc mě dusila úzkost a nespavost. Když jsem v sobotu otevřela dveře, ani jsem nečekala Jitku stál tam Tomáš s Klárou s taškami za dveřmi.
Mami, vaříme společně oběd, donesli jsme nápady i potraviny. Pojď si sednout k nám.
Marodila jsem se uraženě, chtěla jsem mít klid, ale stejně jsem šla do kuchyně. Když Klára míchala polévku a Tomáš skládal příbory na stůl, zeptal se mě upřímně, jestli mi Jitka někdy vrátila nějaké věci.
Ne ale ona má teď těžké období, určitě vše vyřeší.
Mami, nevěříme, že ti něco vrátí, Tomáš mluvil tvrdě. Klára mě pohladila.
Začala jsem křičet: Jedině ona si na mě udělala čas! Vy si mě prostě nechcete všimnout!
To není spravedlivé, řekla Klára. Děláme, co můžeme. Ale ten servis vám Lubomír koupil k třicátému výročí svatby, a teď jste ho dala cizímu člověku.
Jděte pryč! Nechci vás tu!
Slyšela jsem, jak Klára vzlyká a Tomáš v tichosti zamyká dveře. Spadla jsem na zem, zakryla obličej rukama a poprvé po letech jsem doopravdy, zoufale plakala.
Po třech dnech zvonila Jitka. Byla opět veselá, neomalená jako vždy.
Mileno, přinesla jsem vám váš servis.
Shodila mi ho v poškozené krabici na podlahu předsíně. Jen v něm pár věcí chybí, to rozbila Markéta. Ale už po vás nikdy nic chtít nebudu, uvidíte. Otočila se a zmizela.
Když jsem otevřela krabici, byly v ní střepy. Zlomené dvacet let staré šálky, otlučené podšálky, konvička bez ouška. Položila jsem zlomky na stůl, cítila jsem tupou bolest a hanbu.
Druhý den, když jsem už nevěřila na žádné dobro, přijel Tomáš s Klárou.
Mami, objali mě, a já se rozplakala. To půjde opravit, řekla tiše Klára. Zůstane tam prasklina, ale bude držet.
Tak jako já, usmál jsem se smutně.
Seděli jsme spolu dlouho, pili čaj z obyčejných hrnků. Povídali o dětech, o životě, snažili se přivést mě zpět tam, kam patřím do rodiny.
Mami nepřestávej nám věřit, prosil Tomáš. Chceme tě u sebe častěji. Svět není tak špatný, abys musela žít jen vzpomínkami.
***
Večer, když jsem osaměla, sáhla jsem do šuplíku pro lepidlo a zkusila opravit šálek. Nešlo to dokonale, šev zůstal věčný.
Ale přes tu prasklinu držel. A já jsem si uvědomil, že důvěra je možná vždycky křehká. Když praskne, už není nikdy jako dřív i když přežije. Ale opravdové vztahy vydrží, i když jsou zjizvené.
Tohle jsem se naučil: O samotu člověk vždy přijde rád pokud má sílu začít znovu věřit těm, kteří s ním zůstali, i když to bolelo.
