Jaroslava Novotná byla žena, kterou léta spíše zjemnila, než zestárla; měla v sobě noblesu a hlubokou vnitřní sílu.
Byla vdovou už pět let. Ztráta manžela ji dávno přestala bolet, syn i dcera dávno založili rodiny, a tak Jaroslava žila v malém, ale útulně zařízeném bytě 2+1 v centru Prahy, kde seshora znatelně voněla pečená jablka od sousedky. Samota ji netížila; s grácií chodila plavat na Podolí, ráda navštěvovala výstavy v Rudolfinu a naučila se péct makronky, které dřív znala jen z francouzských filmů.
Jenže člověk je tvor společenský a Jaroslava občas toužila vedle sebe někoho mít. Někdy stačí jen spolu nadávat na počasí, jindy sedět mlčky na gauči a koukat na nekonečné reprízy Krkonošských pohádek, ovšem s vědomím, že někdo ti právě bere poslední karamelku.
Oldřich Procházka vstoupil do jejího života jako postava z obskurního filmu. Poznali se na tančírně v Michli určené pro lidi ve zralém věku. Pozval ji na valčík. Na rozdíl od jiných jí nešlápl na nohu to už bylo samo o sobě podezřelé a během celého večera jí skládal komplimenty, až se Jaroslavě, odvyklé všem projevům zájmu, příjemně zrudly tváře.
Bylo mu šedesát sedm, šediny, postava jako prkno, košile vyžehlená jak tabule v Národním muzeu. Vypadal jako staromódní pražský intelektuál celý život prý v národním podniku pracoval jako strojní inženýr, také ovdověl, bydlí teď s dcerou a rodinou jejího muže.
Jsi moc výjimečná, Jarčo, říkal jí, když ji doprovázel k domu v Břevnově, kde stráže padaly do mlhy. Takových žen už dneska moc nenajdeš.
Mezi nimi se rozvíjel čistý román: procházky po Letné, tvarohové šátečky v kavárně na Vinohradech, dlouhé hovory přes telefon vyplněné kvílením starých telefonních čísel. Oldřich byl vždycky pozorný, nikdy si nestěžoval na zdraví a už vůbec nepožádal o peníze to Jaroslava brala jako klíčový projev úcty.
A tak, uplynul měsíc, a přišel okamžik, který provoněl její život nervózním očekáváním. Oldřich ji pozval na večeři ke své rodině že prý má dcera moc touhu ji poznat.
Moje dcera, Libuška, už se nemůže dočkat, řekl tiše Oldřich. Pořád o tobě slyší samé chvály. Přijď, posedíme v kruhu rodiny.
Jaroslava měla pocit první lásky: objednala si u kadeřnice vyfénovat vlasy, oblékla si svoje zelené šaty s krajkou, které schovávala jen na mimořádné příležitosti.
Oldřichova domácnost sídlila v prostorném panelákovém bytě 3+1 na Malvazinkách s vysokými stropy a nádechem zatuchlých knih sousedících s vůní santalového dřeva. Atmosféra však byla zvláštně elektrizující, jako by snad někde v rohu stála neviditelná socha Svatého Václava.
Dveře otevřela Libuše. Kolem třiceti, ale působila jako letitá dozorkyně ve školní jídelně. Robustní postava, tvrdá brada, pohled jako pracovnice bytového družstva, která odhalila černé pasažéry v radiátorech.
Dobrý večer, procedila Libuše skrz zuby bez úsměvu. Pojďte. Táta už třetí hodinu laboruje s výběrem kravaty.
Jaroslava jí s vděkem předala bábovku, kterou pekla celou sobotu. Libuše ji převzala, jako by do dlaní dostala použitý hřeben a prošla do obýváku.
Stůl byl prostřen jako na nedělní slavnosti: křišťálové sklenice, pečeně, bramborový salát, sandokan s Rajec vodou. Bylo cítit, že na tom záleželo. Oldřich vylezl z ložnice s úsměvem, hned začal hostit:
Jarčo, sedni si sem ke mně. Libuško, hoď našemu hostu kus sekané.
Večeře začala s odměřenou zdvořilostí. Povídalo se o tramvajových výlukách, cenách rohlíků, situaci v politice. Libuše mlčela, žvýkala maso jako hladová vlčice a přitom Jaroslavu probodávala očima.
Atmosféra houstla jako škvařený sádlo. Jaroslava se cítila vystavená, jako soška na aukci v jihomoravském muzeu.
Když zmizely poslední zbytky masa a Oldřich rozlil do šálků zelený čaj, Libuše pomalu položila vidličku, otřela pusu ubrouskem a upřeným pohledem se zeptala:
Jaroslavo, jaký máte byt?
Jaroslava trhla hlavou a málem se zadusila čajem. Otázka zazněla tak nevhodně a nečekaně, že si připadala jak na magistrátu.
Prosím? zkusila zachránit vteřiny.
Byt, zopakovala Libuše tvrději. Jste majitelka? Kolik metrů? Která část Prahy? Které patro?
Oldřich se v tu chvíli scvrkl, jakoby se schoval do šálku a hledal význam života v usazeninách čaje.
No mám dvě místnosti, na Žižkově, zablekotala Jaroslava. Ale proč to vlastně cožpak to s večeří souvisí?
Libuše se pohodlně opřela, křížem překřížila ruce:
Samozřejmě. Jsme přece dospělí, není potřeba si něco nalhávat. Musím znát podmínky.
Jaké podmínky? otočila se Jaroslava na Oldřicha. Ten pořád hypnotizoval ubrus, jak by v něm hledal státní rozpočet.
Podmínky pro život, odsekla Libuše. Dávám vám mého otce do péče. Chci mít jistotu, že bude mít klid, ticho, polikliniku nablízku a že dostane dietní stravu.
Jaroslava postavila šálek na podšálek. Ťuknutí porcelánu zvonilo do mlčení jako vzdálený zvon na Petříně.
Jak to myslíte dáváte do péče? slabikovala pomalu Jaroslava. A kdo vůbec řekl, že ho chci?
Libuše upřímně zvedla obočí.
Jak to myslíte? Byla jste pozvána na večeři. Táta si na vás pořád stěžuje Ehm, tedy vychvaluje. Když jste pár, je logické, že začnete žít spolu, ne?
Možná, řekla opatrně Jaroslava. Ale měsíc vztahu nestačí k nastěhování. Proč by měl váš otec žít u mě?
Jinak to nejde, začala Libuše počítat na prstech. U nás sice máme 3+1, ale jsem tam já, můj manžel a dvě dospívající děti. Táta nezvládá hluk. Potřebuje klid. Vy bydlíte sama. To je přirozený vývoj.
Hovořila tak klidně, jako by šlo o přesun papírového šanonu na archiv.
Myslela jsem, že budete ráda, pokračovala Libuše ve svém monologu. Budete mít chlapa doma. Něco opraví Musím to přiznat pro mě taky úleva: vaření pro pět lidí, praní, domácí úkoly
A taky táta s vysokým tlakem a nároky na jídlo. Jeho důchod vám nenechám, ale má malý nároky, většina peněz zbyde pro vás.
Jaroslava obrátila oči na Oldřicha.
Oldo, a ty co na to? Chceš být poslán jak balík na poštu, abys dceři uvolnil byt?
Oldřich vzhlédl smutnýma očima. Měl v nich pokoru a tichou bolest, že se Jaroslavě na chvíli zatajil dech.
Jarčo Libuška má jen strach, zašeptal. U nás je fakt těsno, kluci rámusí a ty máš klid
Uvnitř Jaroslavy narůstala bouře. Myslela, že našla romanci, pozornost, opravdový zájem a místo toho to byla jenom konkurz na neplacenou pečovatelku s výhodami.
Víte co, zvedla se od stolu. Díky za hostinu. Sekaná byla výborná.
Kam jdete? zamračila se Libuše. Vždyť jsme ještě neprobrali stěhování! Věcí není moc, akorát jeho oblíbené křeslo nestěhuji bez jeho svolení.
Jaroslava pohlédla ženě do očí. Silné, věcné, které rozhodlo o osudu vlastního otce jako o vysloužilém gauči.
Libuško, zazněl její hlas jako nožem řezaný led, hledám muže pro radost a duševní blízkost, ne pro řešení vašich domácích starostí a úlevu v rodinných povinnostech. Nejsem vedlejší větev Domova seniorů.
Obrátila se k Oldřichovi.
A tobě, Oldo, bych snad taky něco řekla když necháš dceru se sebou takhle rozkazovat, nemám tě zapotřebí.
Ale Jarčo, začal Oldřich, ale Libuše mu pevně stiskla rameno a zatlačila zpátky na židli.
Seď, tati! odsekla. Tvoje škoda. Táta je zlatý, má solidní důchod. Když ne vy, najdeme jinou. Františka z vedlejšího vchodu o vás už dávno básní.
Jaroslava si oblékla kabát. Prsty se jí třásly, knoflíky ne a ne zapnout. Z obýváku doléhal Libuščin chladný tón:
říkala jsem to. Všechny jsou stejné. Chtějí jen peníze a zábavu, nulová zodpovědnost. Zavolám paní Zdenu z pětky, ta má na tátu zálusk už dlouho
Procházela potemnělou ulicí k metru Anděl, pod nohama jí klapal sníh. V hlavě se jí motala jediná myšlenka: Chvála Bohu, že jsem to zjistila teď, při večeři, a ne až za půl roku, kdy bych se mohla zamilovat.
Bytová otázka pravil klasik kazí charaktery. Děti si chtějí žít pro sebe a pošlou otce k výhodné paní na dožití. Je to pohodlné, výhodné, ekonomické.
A bohužel, hodně žen to přijme samota děsí, lepší něco než nic. Smutné, ale pravdivé.
A myslíte vy, že Jaroslava udělala správně, když odešla? Měla se slitovat a starého pána přijmout, i když vlastně nebyl ničím vinen?
