Moje matka je těžce nemocná a necítím k tomu žádné emoce. Zasloužila si to.
V našem domě bydlí stará paní jménem Ludmila. Vždycky byla ke všem laskavá, připravená pomoct slovem i skutkem. Když moje matka onemocněla, Ludmila k nám často chodila, aby na ni dohlédla, když jsem byl v práci nebo se staral o děti. Pečovala o ni, pomáhala s domácností a díky její péči se mamince ulevilo.
Po čase ale Ludmila vážně onemocněla také. Její stav byl mnohem horší a musela být hospitalizovaná. Až do té chvíle jsem si myslel, že je sama, že nemá ani děti, ani příbuzné. Ukázalo se však, že má velkou rodinu: syna, který má vysoké postavení ve firmě, dceru – úspěšnou podnikatelku, a několik vnoučat. Všichni žijí v dostatku, ale za celou dobu, co jsme sousedé, jsem nikdy neviděl, aby ji někdo z nich navštívil.
Když Ludmila skončila v nemocnici, její dcera přijela, aby jí přinesla potřebné věci. Potkal jsem ji ve vchodu a nabídl pomoc, chtěl jsem poradit, jak pečovat o nemocného. Její odpověď mě ale šokovala:
„To se mě netýká. Přinesla jsem, co řekl doktor, víc nepotřebuje. Ať je ráda, že jsem vůbec přijela.“
Byl jsem z té bezcitnosti otřesený. Jak se takhle může chovat k vlastní matce? Přinést věci na seznamu a odejít, aniž by projevila trochu soucitu.
Každý den po práci jsem Ludmilu navštěvoval v nemocnici, povídal si s ní, dával jí zprávy a snažil se jí zvednout náladu. Pak jsem se vracel domů a nedokázal přestat myslet na tu dceru a její lhostejnost.
Moje matka, když se to dozvěděla, řekla:
„Nevíš, jaký mezi nimi byly vztahy. Třeba nemá její děti bezdůvodně.“
„Ale je to její matka, ať už se stalo cokoliv.“
„Kdyby všichni mysleli jako ty, svět by byl lepší.“
Ta slova mě donutila zamyslet se. Opravdu nikdy neznáme celou pravdu o cizích rodinách, o tom, jaké vztahy tam panují, jaké křivdy a rány se tam skrývají. I tak je pro mě těžké pochopit a přijmout takovou lhostejnost k člověku, který ti dal život.
