Moje matka je vážně nemocná a já k tomu necítím žádné emoce. Zasloužila si to.
V našem domě bydlela starší paní jménem Ludmila. Pro všechny byla vždycky milou sousedkou, ochotnou pomoct, ať už radou, nebo skutkem. Když moje matka onemocněla, Ludmila k nám často chodila, aby na ni dohlédla, když jsem byla v práci nebo se starala o děti. Pečovala o mou matku, pomáhala s domácností, a díky její péči se mamince začalo dařit lépe.
Jenže po čase vážně onemocněla Ludmila sama. Její stav byl mnohem horší a musela být hospitalizovaná. Do té doby jsem si myslela, že je sama, že nemá děti ani příbuzné. Ukázalo se ale, že má velkou rodinu: syna, který má vysoké postavení ve velké firmě, dceru – úspěšnou podnikatelku, a několik vnoučat. Všichni žijí v dostatku, ale za celou dobu, co jsme byli sousedé, jsem nikdy neviděla, aby ji někdo z nich přišel navštívit.
Když Ludmila skončila v nemocnici, její dcera se objevila, aby jí donesla potřebné věci. Potkala jsem ji ve vchodu a nabídla pomoc, chtěla jsem poradit, jak se o nemocného starat. Její odpověď mě však šokovala:
„To se mě netýká. Přinesla jsem, co nařídil doktor, víc nepotřebuje. Ať je ráda, že jsem vůbec přijela.“
Ohromilo mě, jak může být někdo tak chladný. Jak se dá takhle chovat k vlastní matce? Přinést věci podle seznamu a odejít bez kapky soucitu.
Každý den po práci jsem Ludmilu navštěvovala v nemocnici, povídala si s ní, dávala jí zprávy z domu, snažila se ji rozveselit. Pak jsem šla domů a pořád jsem nemohla přestat myslet na její dceru a její lhostejnost.
Moje matka, když se to dozvěděla, řekla:
„Nevíš, jaké mezi nimi panovaly vztahy. Třeba ne bez důvodu se od ní děti odvrátily.“
„Ale je to její matka, ať už bylo cokoli.“
„Kdyby všichni mysleli jako ty, svět by byl lepší.“
Ta slova mě donutila zamyslet se. Opravdu, nikdy neznáme celou pravdu o cizích rodinách, jaké tam byly vztahy, jaká zranění se skrývají před zraky ostatních. Ale i tak je pro mě těžké pochopit a přijmout takovou lhostejnost k člověku, který ti dal život.
