Poslední dobou moje maminka začala bydlet sama. Rozvedla se s tátou a můj bratr s ní chvilku zůstal, ale pak se odstěhoval ke své dívce. Takže si mi začala stěžovat, že jí je v tom velkém domě smutno a že se bojí být sama. Touží po společnosti a někdy jí schází každý, koho by mohla chvíli poslouchat i povídat si. Bylo mi jí líto, a tak mě napadlo, že by mohla bydlet u své sestry, která je taky sama. Ale mamka z toho nebyla nadšená. Prý si ženy v jejím věku už těžko sednou povahami.
Jakmile brácha odešel, mamka nás začala často navštěvovat. Přijížděla za námi nárazově někdy o víkendu, jindy v půli týdne. Vždy jsme ji u nás rádi přivítali a byli jsme rádi, když přijede. A taky ji navštěvujeme tak často, jak je to možné. Když jedeme navštívit přátele nebo příbuzné na chalupu, bereme ji často s sebou. Snažíme se, aby nebyla tak sama.
Všechno šlo hladce, dokud se nám s manželkou nenarodil syn. Mamka navrhla, že zůstane u nás, aby nám pomohla s vnukem to bylo zrovna poté, co jsme se vrátili z porodnice. Měla opravdu dobré argumenty, a tak jsme souhlasili. Nakonec musím uznat, že nám doopravdy výrazně pomohla starala se o malého a pomáhala nám v domácnosti. Jenom jsme ani jeden nezamýšleli, že se u nás zdrží prakticky natrvalo. Uběhly už dva měsíce a ona se stále nechystá odejít. Sám jsem slyšel, jak říká, že její byt nemá cenu, aby byl prázdný a že by bylo rozumnější ho pronajmout…
S manželkou jsme jí za pomoc nesmírně vděční. Opravdu udělala a stále dělá hodně. Jenže začínáme být unavení z její neustálé přítomnosti. Chceme mít i chvíli pro sebe, vlastní soukromí. Je v důchodu, takže prakticky nevychází ven, je doma pořád a má tam svůj režim. Přestavuje věci, přemísťuje věci v kuchyni a často zasahuje do našeho chodu domácnosti.
Náš byt v Praze také není bůhvíjak velký. Další člověk už je na naše možnosti moc. Ani se doma nemůžeme pohybovat, jak bychom rádi, prostě nám chybí osobní prostor. Navíc mi maminka začala radit, jak máme žít, na co máme utrácet peníze, a často se naváží do mého manžela, že mi málo pomáhá.
Aspoň jsem si s ní otevřeně promluvil. Snažil jsem se jí vysvětlit, že mladé rodiny potřebují samostatnost. Jenže ona se mnou nesouhlasí. Podle ní je naprosto přirozené, že dospělé děti žijí s rodiči. Myslí si, že rodiče bez pomoci prarodičů prostě malé dítě nezvládnou. Připadám si v pasti a nevím, jak jí říct, že je u nás už navíc a někdy opravdu překáží. Je mi jí líto, že zůstala ve stáří sama.
Ale přeci za to nikdo nemůže, že se rozvedla s tátou. Vždycky má šanci najít si nového partnera, nebo zabavit život něčím jiným. Dneska už vím, že soucit je důležitý, ale že člověk musí myslet i na vlastní štěstí a hranice domácí pohoda je totiž základ pro každou rodinu.