Mám známou, která se jmenuje Sára. Je jí 40 let. Vždycky říkala, že starších lidí je třeba si vážit, že na laskavost a náklonnost určitě zareagují. Vždycky odsuzovala lidi, kteří si stěžují na své starší příbuzné. Takové lidi označovala za kruté.
– Co starší lidé potřebují? Vařit jim, usmívat se na ně , to je vše!
Ale osud ji potrestal za to, že takhle mluvila a smýšlela.
Jednoho dne jsem požádala Sáru, aby se postarala o mého dědečka. Mému dědečkovi je 89 let. Musela jsem syna odvézt do sanatoria a neměl se o něj kdo postarat. Tak jsem požádala Sáru, aby mi pomohla. Souhlasila.
Dědečka bylo třeba jen včas nakrmit a podat mu léky. Sára šla na tu dobu bydlet k dědečkovi. Byl proti tomu.
První den, v době oběda, Sára před dědečka postavila misku s polévkou, kousek chleba, čaj a koláč . Pak šla do obchodu. Když přišla domů, viděla, že dědeček snědl celý hrnec polévky. Samozřejmě ho potom začalo bolet břicho a měl střevní potíže. Sára byla prostě vyčerpaná, když vedla dědečka na záchod. Už dlouho nebyl schopen ovládat svou chuť k jídlu a nasycení.
A druhý den ráno přišla Sára kvůli dědečkovi pozdě do práce. Stalo se, že dědeček šel na záchod a seděl tam přes hodinu. Pak odmítl jíst kaši a hodil talíř na zem. A pak požadoval, aby Sára opustila jeho byt, protože ho chtěla otrávit.
Sára neměla od dědečka klid ani ve dne, ani v noci. Za ty tři dny byla velmi unavená. Jednoduše ho nenáviděla a bylo pro ni těžké zdržet se toho, aby ho nebila a neurážela.
Když jsem přišla domů, Sára vyběhla z bytu, aniž by se s ním rozloučila. Teď už mi ani nebere telefon. Nejspíš se bojí, že po ní budu chtít, aby se o dědečka zase na pár dní postarala.
Je dobré být moudrý, když člověk nezažil, jak těžké je starat se o starého a nemocného člověka…..
