Moje kamarádka Jana je neuvěřitelná kuchařka. Božsky, báječně dokáže z cukety a brambory udělat něco tak úžasného…! A pečení! A to zlatavé maso všech druhů!
Ale teď k věci.
Jana má nadváhu. Docela hodně, ale je opravdu krásná, růžová jako jablíčko, čilá, žádná dušnost, žádný tlak. Jana má manžela, se kterým žije už patnáct let. Celých těch patnáct let ji její muž Pavel s vášní a jiskrou za tu nadváhu shazoval. Velice vynalézavě, s invencí. Před přáteli. Před cizími lidmi. Vymýšlel zdánlivě něžné přezdívky – moje kravičko, můj hrošíku. „Au, šlápla mi na nohu, mám zlomeného celého Pavla.“
Chválil známé fitnessové holky a prostě všechny, komu se poštěstilo s genetikou. Mně taky párkrát padl nějaký ten pochybný kompliment, a úplně zbytečně jsem se Jana bránila, vysvětlovala jsem metabolismus, dědičnost – k ničemu.
Jana vždycky dokázala udržet tvář, dokonce se na ty vtípky usmívala. I sama občas žertovala o svých křivkách. Po narození dcery se situace zhoršila, dcera zdědila její postavu „jablíčko“ a Pavel, jak dospívala, přešel na ni: „Kam pořád cpáš tolik jídla, budeš jako máma, podívej se na sebe, copak nechceš být hezká a ne nějaká beztvará býložravec!“
A pak se Jana najednou probrala. Promluvila s manželem jednou, dvakrát, potřetí, že to tak nejde, ale samozřejmě všechno marně. A před rokem najednou přišel výbuch. Nebyla jsem tam, vyprávěli mi to. Když Pavel zase jednou v partě začal vtipkovat o Janině postavě, ona najednou řekla: „Pavle, víš co? Už mě to sere. Pokud se ti nelíbí, jak vypadám, nedržím tě, běž si najdi nějakou štíhlou, já už mám dost.“
Zavolala si taxík a odjela domů. Pavel se dál vytáčel a vtipkoval, za manželkou se nijak nehnal. „Kam by šla,“ říkal. „Zaburácí a uklidní se. Vždyť ví, že vypadá jako přezrálé rajče.“ I kamarádi se mu snažili vysvětlit, že je mimo a že Jana vypadá skvěle, ale samozřejmě nic.
Doma Jana nebyla. Ani dcera. Ukázalo se, že si sbalily věci a odjely k Janiným rodičům, mají dům v jiné čtvrti. Do školy to není úplně pohodlné, ale co. Druhá rána byla, když Jana podala na rozvod. Pavel nemohl uvěřit: „Cože, kvůli mým vtípkům?! To snad ne! Určitě má milence!“ Ale ne, komu by taková tlustá byla dobrá…
Asi už tušíte. Žádný milenec nebyl, Janě to prostě došlo. Pracuje na dobré pozici ve velké firmě, má slušný plat, rodiče jí pomohli – a než stihli řešit společné bydlení, koupila sobě a dceři slušný dvoupokojový byt v novostavbě.
Po rozdělení majetku zůstal Pavlovi garsonka. A auto musel prodat, peníze si rozdělili. Alimenty bude platit ještě tři roky, má malý plat a po odpočtu čtvrtiny mu skoro nic nezbývá. A hlavně – vypráví kamarádům, že ho jeho bývalá, ta mrcha, za těch patnáct let naučila na dobré jídlo, takže teď musí jíst polotovary nebo chodit večer k mámě na večeři. Její kuře, říká, se mu zdá v noci. Její plov! Její koláče! Řady koláčů se všemi možnými náplněmi! Budí se v slzách. Sehnat si bábu? No, sehnal. Vaří nějaké sajrajty, nedá se to jíst. No jo, štíhlá, ale v našem věku už není modelka. Mladou? No, nějak to s mladými nevyšlo, plat má malý, a ani on nevypadá zrovna jako Apollón – břicho, lysina, zadýchává se. Padesát je přeci jen padesát.
Nejvíc ho, říká, mrzí, že Jana zhubla. Ne moc, ale znatelně, o pár čísel určitě. Společní přátelé říkají, že si pro sebe a dceru vaří úplně jinak – pořád výborně, ale víc zeleniny, po mase ona ani dcera nikdy nešílely. A sladké koláče taky byla spíš Pavlova věc, miloval sladké. Nedávno, říká, ji potkal v supermarketu – oněměl. Přistoupil k ní: „Hele, ty už vypadáš docela dobře, vlastně se mi docela líbíš. Pojď, zkusíme to ještě jednou.“ Jak to kurva? Co jako kurva?
Strašně se urazil. „Já k ní s otevřeným srdcem a ona mě pošle do háje. Kdyby nebylo mě, pořád by chodila jako kráva, nevděčná, cynická… ženská.“
Lucie Nováková.