Rozhodla jsem se s vámi podělit o to, jak se drama mého života změnilo v mé štěstí a jak jsem našla lásku tam, kde jsem ji nejméně čekala.
S Markem jsme spolu chodili už od střední školy, pak nás přijali na stejnou univerzitu a já jsem nepochybovala o tom, že se jednoho dne vezmeme.
Na druhou stranu naši nejbližší přátelé požádali, aby nám šli za svědky.
A skutečně, na konci čtvrtého ročníku jsme s Markem vybrali datum svatby a společně s našimi budoucími svědky jsme našli vhodnou restauraci.
Ale nebylo mi souzeno být Markovou ženou .
Ukázalo se, že tajně přede všemi se celé tři roky miloval také s jednou vysokoškolačkou. A ona, i když věděla, že se oba budeme brát, dělala všechno pro to, aby s ním otěhotněla a svázala ho. Takže v den, kdy jsem se měla stát nevěstou, měla na sobě bílé šaty jiná.
Nebyla jsem ve své kůži, měla jsem pocit, že se zblázním, a nechtěla jsem nikoho vidět. Jediný, kdo se mě snažil vytáhnout z deprese, byl Robert.
Každý den mi volal na telefon, přicházel domů a téměř násilím mě bral ven na procházku. Bral mě do kina, kupoval mi dorty a zmrzlinu, prý mi zlepšují náladu.
A krátce po Markově svatbě mi učinil nečekaný návrh – pojďme předstírat, že jsme přátelé, abychom Markovi ublížili . To mi připadalo jako skvělá pomsta . Kamkoli jsme s Robertem šli, vždycky jsme se objímali a líbali.
Oba jsme předváděli, jak je nám spolu dobře, a brzy všichni věděli, že jsme kluci. Ta zpráva se donesla i k Markovi, a když jsme ho šli navštívit, bylo vidět, že ho vůbec netěší, když nás vidí líbat se.
Srdce mi pukalo žalem.
Protože kdyby si držel pevně zapnuté kalhoty a nedělal si z té studentky dítě, byla bych teď jeho ženou.
Čas plynul, s Robertem jsme spolu pořád chodili, a když mě jednou večer poslal pryč, políbili jsme se, ne aby to viděli lidé, ale protože jsme to teď opravdu chtěli, on i já.
Za ten rok, co jsme předstírali, že jsme kluci, jsme se do sebe zamilovali. Uvědomila jsem si, jak moc je sexy než Mark a že to se mnou opravdu umí, aniž by mě podváděl.
No a pak se stalo nevyhnutelné – po dalším roce jsme se vzali a dá se říct, že jsem byla opravdu šťastná. Na naší svatbě byl samozřejmě Mark se svou ženou.
Můj bývalý snoubenec se opil a brečel jako malé dítě a jeho žena odešla ponížená jeho slzami, aniž by se dočkala svatebního dortu.
Od té doby uplynulo dvacet let.
S Robertem máme dvě děti a stále se máme rádi.
A Mark se krátce po naší svatbě rozvedl a už se nikdy neoženil.
Občas k nám jezdí na návštěvu, a kdykoli se napije, nikdy neopomene zmínit, že mu to muselo chutnat.
Robert přes smích odpovídá: “Já za to nemůžu, že ses choval jako blázen, bratře, a přišel jsi o nejúžasnější ženu na světě.
