Já a můj manžel jsme se už smířili s představou, že děti mít nebudeme. Po deseti letech manželství jsem ale najednou otěhotněla.
Moje tchyně měla vždycky důvod mě shazovat před vlastní rodinou: Asi se nikdy nedočkám vnoučat od mého syna kvůli té jeho neplodné ženě, říkala ostatním. Přitom už vnučku měla dceru svého staršího syna. Nesnášel jsem to poslouchat, ale musel jsem to snášet opakovaně.
Miluji svou ženu a ona mě. Spolu jsme byli jeden druhému oporou, ať jsme museli jezdit po doktorech, prožívali jsme nejistotu a já mnohokrát viděl ženu plakat do polštáře, než nás život konečně odměnil čekáme dítě!
Dcera mého staršího bratra porodila loni holčičku a já, čtyři měsíce zpátky, jsem se stal otcem syna. Doktoři nám nikdy nenašli žádnou zjevnout příčinu, i tak s manželkou nevěříme svému štěstí máme dítě! Jenže reakce mé matky po narození pravnučky a vnuka mi hlavu nebere.
Toho, na kterého čekala tak dlouho (mě a mého syna), vůbec nezajímá, zato pravnučku neskutečně rozmazluje.
Když se jako rodina sejdeme, povídá se jen o pravnučce: jak vyrostla, co nového řekla, kolik má zubů Jako by na mého syna od prvního dne nestačilo to těšení, okamžitě o něj ztratila zájem.
Nechápu chování své matky. Deset let mě urážela a ponižovala kvůli tomu, že nejsem podle jejich rodinných představ (v její verzi jsou všechny ženy v rodině těhotné). A teď, když jsme zázrakem měli syna, svého vnuka si ani nevzala do náruče! Pravnučce ale kupuje značkové oblečení, drahé hračky i zlaté náušnice.
Můj zápis do deníku uzavírám poučením: Nemá smysl usilovat o přízeň lidí, kteří vidí jen vlastní představy o štěstí. Důležité je vážit si vlastní rodiny a radosti z toho, co člověk má.