Naši rodiče bydlí v pátém patře. Já a moje sestra jsme vyrostly a začaly žít samy. Máma s tátou nám se sestrou koupili najednou byty. V tomto ohledu se nám daří dobře. Ale od té doby už rodiče nemají žádné úspory. Oba jsou v důchodu.
Náš otec je často nemocný, takže téměř celý jeho důchod jde na léky. O jakých úsporách tedy můžeme mluvit? Ale my se sestrou nejsme zvyklé pasivně čekat, až si k nám rodiče přijdou pro pomoc. Navíc nám o tom nikdy neřeknou. Půjčují si peníze a pak je stejně musí vrátit. Po nějaké diskusi jsme se se sestrou rozhodly, že rodičům pomůžeme a budeme jim každý měsíc dávat určitou částku peněz. Pro nás obě to není mnoho a oni tyto peníze budou určitě potřebovat. Už jsem si připravila řeč, abych je přesvědčila, že od nás peníze přijmou. Ale kupodivu maminka peníze přijala a byla šťastná, jaké má báječné děti.
Nedávno se do čtvrtého patra nastěhovala žena v důchodovém věku. Skoro s nikým nemluvila a málokdy opouštěla dům. Stará paní působila uzavřeně a nenápadně. Když sousedé viděli, že žena nechce nikoho kontaktovat, přestali ji obtěžovat. Nechali ji žít tak, jak chtěla.
Její život však zjevně nebyl jednoduchý. Všichni ji viděli, jak počítá peníze na nákup jídla. Domů nosila hlavně chleba a nic jiného. Nikdo ji nenavštěvoval. Jednoho dne vyšla matka z domu ve stejnou dobu. Zeptala se ženy, proč si vždycky kupuje chleba sama. Sousedka se podívala na naši matku a rozplakala se. Stěžovala si, že má nízký důchod a navíc musí platit účty za komunální služby. Takže jí zbývá jen na chleba.
– Máte děti? – Zeptala se máma.
– Koupili mi tenhle byt a můj prodali. Peníze si vzali pro sebe a řekli, že mi stačí jednopokojový byt. A kdybych umřela, budou o tom informováni. Tak to je. Opravdu jsem své děti vychovala tak špatně? Já tomu nerozumím…
Matce bylo té ženy velmi líto. Ale co mohla udělat, aby jí pomohla? Nedávno se matka začala svěřovat s tím, co jí přinášíme. Je šťastná, že nás má.
