Moje děti jsou dobře zabezpečené, mám něco naspořeno, budu pobírat důchod. Před pár měsíci jsme poc…

Dobré zprávy

Moje děti jsou dobře zajištěné, mám něco našetřeno, budu brát důchod.

Je tomu už mnoho let, co jsme pochovali našeho souseda, Bohuslava. Znávali jsme se přes patnáct let, celý ten čas jsme bydleli bok po boku. Nebyli jsme jen sousedé, byli jsme přátelé rodiny, naše děti rostly před očima, Bohuslav a Květoslava jich měli pět. Rodiče jim pořídili domy, tvrdě pracovali, především Bohuslav byl ve městě známý automechanik, kniha na jeho práci byla na týdny dopředu plná jmen, a majitel moderního servisu se ke všem modlil, aby se mu někdy podařilo získat někoho tak zdatného, co pozná závadu motoru jen podle zvuku pravého mistra svého oboru.

Krátce před smrtí, po svatbě nejmladší dcery Jaromíry, Bohuslav jezdil na starém pionýru a odpočíval, jeho kdysi rázná chůze se proměnila ve šouravou, jako má stařík. A přitom právě na jaře oslavil teprve devětapadesát let V práci si vzal volno, stěžoval si, že šéf ho prosil, ať vydrží ještě deset dní, aby nepřišli o zákazníky, ale Bohuslav už nechtěl dál. Den před plánovaným odchodem šel za vedením a požádal, aby ho nechali odejít důstojně, slíbil, že občas pomůže, když bude nouze nejvyšší.

Z nějakého důvodu nic neřekl Květoslavě, a ráno, kdy měl vstávat a chystat se do servisu, raději se protáhl a otočil na druhý bok, znovu usnul. Květoslava přiběhla z kuchyně, kde už chystala snídani, a zavolala:

Ty ještě spíš? Komu jsem to dělala snídani? Bude studená!
Já si dám i studené, nejdu do práce
Jak to, že nejdeš do práce? Všichni na tebe čekají!
Už nečekají, včera jsem dal výpověď
Přestaň žertovat, vstaň! Dneska tě čekají!

Květoslava z něj žertem stáhla deku, ale on o vstávání nechtěl ani slyšet, schoulil se a znovu si zakryl oči.

Jsem unavený, Květo, život už jsem si odbyl Jako ten motor po třetí generálce Děti jsou zajištěné, na účtu mám pár korun, budu žádat o důchod
Jaký důchod, děti mají ještě plno práce, opravují domy, mění nábytek, Petr chce koupit auto, kdo jim pomůže?
Ať se snaží sami, ty i já jsme odvedli své, Bůh ví, že jsme jim nikdy neřekli ne

Květoslava přišla v rozčilení ke mně a povídala mi o jejich ranní rozmluvě. Žádala radu, já jí řekla své o tom, jak se Bohuslav změnil:

Je vážně unavený, když to sám říká, nenut ho do práce, ať se pořádně odpočine, není už mladík, co celý den pod auty utahuje šrouby, nedávno jsem ho potkala za soumraku, skoro jsem ho nepoznala šoural se jak děda. Když slyšel, že ho nepoznávám, sám řekl: Jsem utahaný…

Ale Květoslava mi moc nevěřila:
On jenom trucuje, to není únava! Dám dohromady všechny děti, ať mu řeknou, kolik je práce!
Květo, to nemůžeš, nejstaršímu bude snad už čtyřicet pět, pokud se nepletu? Brzy budou sami dědečkové, nech děti, ať pomohou tobě. Stáří už klepe na dveře.

Trochu se na mě urazila a odešla.

Za týden se u Bohuslava a Květoslavy sešly všechny děti. Seděli u dlouhého stolu, byl hluk, ale ve vzduchu bylo napětí. Každý cítil, že se sešli kvůli něčemu důležitému, ne jen tak.

Květoslava otevřela rodinnou poradu:
Tatínek půjde na důchod, co vy na to, dohodněme se. Pomáhat už nebudeme, budete muset být samostatní

Bohuslav vstoupil do řeči:
Proč tolik starostí, podívejte, máme vás pět, všichni pracujete, nemůžete uživit dva staré, my vychovali vás pět, a nejen vychovali, stáli jsme za vámi, nikdo nepoznal bídu. Nevyčítám, jen vzpomínám, tak to přeci má být, rodiče pomáhají dětem. Ale teď už asi potřebujeme trochu pomoct i my, mně už nejde dělat tak těžkou práci, bojím se, že jednou spadnu na zvedáku v servisu

Po chvilce začaly děti mluvit. První byl nejstarší, Antonín. Neptal se, jak se cítí otec, vypočítal spíš vlastní starosti a nakonec řekl:
Je mi líto, ale teď vám nemůžeme pomoct, třeba časem

Ostatní mluvili stejně. Někdo potřeboval nový byt, někdo chtěl auto, každý doufal, že rodiče jim podle starého zvyku opět pomohou splnit plány. Nikdo se však nezabýval tím, jak těžké tyto vklady vlastně byly.

Nakonec Bohuslav pomalu vstal a smutně řekl:
Nu, když mě všichni posíláte zpátky do práce, budu dělat, dokud to půjde

Druhý den přišla Květoslava opět ke mně a jakoby navázala na předchozí rozhovor:
Vidíš to, děti přišly, promluvily s tátou a šly zas do svých starostí, a pak si každý jen posteskne jsem unavený, utahaný já už jsem utahaná taky, co s tím?

Bohuslav vydržel v servisu tři dny. Z dílny ho nakonec odvezla sanitka. Jeho srdíčko už se nedalo zachránit, na pohřeb přišly všechny děti, znovu seděly kolem stolu a vzpomínaly, jaký byl Bohuslav člověk pro ně i vnoučata. V duchu mi šla na jazyk otázka: Proč jste ho nenechali v klidu, když vás o to prosil?

Takové smutné časy potkaly naši sousedku. Květoslava teď žije sama, šetří na všem možném, protože její děti toho mají dost na řešení samiTen večer, když se poslední hosté rozcházeli a slunce pomalu zapadalo za horizont, Květoslava seděla na lavičce před domem, ruce klidně složené v klíně, oči plné vzpomínek. Ztichlý dům, co kdysi žil smíchem a hlasy, najednou působil cizím dojmem. Ze zahrady zavíval jemný větřík, přinášel s sebou vůně vyhasínajícího jara.

Dlouho seděla v zamyšlení, než se k ní připojila Jaromíra, nejmladší z dcer. Posadila se vedle maminky a opatrně ji chytla za ruku.

Mami, šeptla. Tatínek mi jednou řekl, že práce není to, co drží rodinu pohromadě. Je to láska. Pamatuješ na ten večer, když mi opravoval kolo do noci, abych mohla jet s kamarády na výlet? Byl utahaný, ale večer seděl vedle mě, povídali jsme si o všem možném. Nikdy jsem mu za to nepoděkovala tak, jak bych měla.

Květoslava se pousmála smutným úsměvem, slzy jí stékaly po tváři. Teď už víme, že člověk nepracuje věčně. Učí nás žít, učí nás milovat a pak odejde.

Jaromíra objala maminku. Potichu jí slíbila, že se bude domů vracet častěji. Ostatní děti pomalu přicházely jeden po druhém, místo řečí o autech nebo renovaci domů byly jejich slova plná omluv a vzpomínek. Později navrhl Antonín, aby se v den Bohuslavových narozenin vždy všichni sešli ne kvůli práci nebo starostem, ale prostě kvůli sobě.

Květoslava pohladila Jaromíru po vlasech a zadívala se k nebi. Věděla, že na určité věci je už pozdě, ale na jiné ne láska totiž neumírá s člověkem, zůstává v těch, kteří ji dokázali přijmout.

A tak se z domova plného uspěchaných plánů opět stal dům, kde se vzpomínalo na tátu, povídalo si, smálo se, občas – trochu tiše – i plakalo. Každou jaru tu rozkvetla jabloň pod oknem a Květoslava měla stále s kým sdílet večerní ticho a slavnou Bohuslavovu větu: Bůh s námi, ať jsme pořád spolu.

Protože nakonec, v rodině vše začíná i končí láskou a ta tu zůstala navěky.

Rate article
Add a comment