S manželem jsme se rozhodli rozvést už dávno, od té doby uplynulo šest let a já jsem na něj dávno zapomněla. On si našel novou ženu a jeho žena už s ním má děti, zatímco já si nemohu najít muže.
Možná se ptáte: co je toho všeho příčinou? Řeknu vám, že mé dceři se nelíbí žádný z mužů, které si přivádím domů. Když jsem se rozvedla s manželem, dcera si vybrala mě a teď jsme jenom dvě. Od té doby, co jsme spolu začaly žít, se bojím o mužích mluvit nebo jim nabízet, aby si nějakého přivedli k nám domů. Ona cizího člověka v domě vůbec nechce a velmi se ho bojí. Protože nechce tatínka.
Dceři bylo nedávno čtrnáct a ví, že bych mohla mít poměr s nějakým mužem. Rozhodla se však, že mi poměr s nimi zakáže, aby tomuto okamžiku předešla. Někdy mám pocit, že ona je moje matka a já jsem její dcera, která se začala scházet s klukem a bojí se jí to říct.
S mužem mám vztah asi dva roky a jsme si povahově velmi podobní. Vycházíme spolu dobře. Chtěla bych si ho vzít a začít společný život. Dcera je však proti a já se jí to bojím říct, protože vím, jaký skandál by mi mohla později způsobit.
Jakmile jsem se rozhodla pozvat ho domů, dcera udělala všechno pro to, aby můj muž rychle opustil náš dům. Bylo zřejmé, že se jí hnusí a že s ním nechce komunikovat. Když mu při večeři nalila do sklenice džus, vylila ho a ušpinila mu oblečení a pak řekla, že to byla nehoda. Později si nemohla pomoct a řekla mu všechno, co si o něm myslela, a já jen stála a červenala se, protože to byla taková ostuda.
V tuto chvíli jsem úplně bezradná, co mám dělat, aby ho dcera přijala. Nerada bych s ním ukončila vztah jen proto, že se dceři nelíbí. Ale když se na to podívám z její strany, nechci dceři ublížit, protože pak by musela žít v nepohodlí minimálně do svých 18 let.
Teď jsem v naprosté slepé uličce a nemám absolutně žádné možnosti, jak to vyřešit. Snažím se s ní o tom mluvit každý den. Myslím si, že když pochopí, že na tom není nic špatného, tak to třeba jednou přijme. Ale to “jednou” se v dohledné době rozhodně nestane.
