Dnes večer jsem si sedla ke svému deníku, hlavou mi běží stále stejné myšlenky. S manželem jsme byli opravdu zaskočeni, když nám naše dcera Klára sdělila, že se chce vdávat. Vždyť jí bylo teprve osmnáct! Snažili jsme se ji přemluvit, aby si to ještě rozmyslela, ale s Klárou to bylo marné.
Moje tchyně, Klářina babička, byla stejně překvapená a hned ji zpovídala:
Klárko, čekáš snad miminko?
Ne, babi, vůbec ne, odpověděla Klára upřímně.
Její snoubenec, Tomáš, byl jen o dva roky starší. Dali jsme hlavy dohromady s Tomášovými rodiči a shodli jsme se, že svatbu uspořádáme u nás doma v Hradci Králové. Klára tím nadšená nebyla.
To je strašně zastaralé! Udělejme to přece moderněji!
Vedli jsme o tom s manželem i s ní spoustu hádek. Nakonec jsme podlehli a rozhodli se, že hostina bude v restauraci. Klára samozřejmě vybrala tu nejluxusnější variantu. Ani my, ani rodiče ženicha jsme z toho nebyli vůbec nadšení.
Klára se rozplakala:
Svatbu mám jenom jednou za život!
Zoufale jsme si brali půjčku. Podobně to udělali i Tomášovi rodiče. Koupili jsme prsten s diamantem, přesně po jakém Klára toužila. Společně jsme vybíraly nádherné svatební šaty, ve kterých byla opravdu princezna.
Chtěli jsme jet na obřad naším starým favoritem, ale Klára nesouhlasila.
Mami, pronajměte nějaké pořádné auto, aspoň Land Rover!
Manžel se snažil vysvětlit, že je to moc drahé.
Ale já to moc chci, pověděla Klára naléhavě.
Nakonec jsme tedy pronajali drahé auto a svatbu pro Kláru i Tomáše uspořádali se vší parádou. Když přišel svatební den, byli jsme oba s mužem naprosto vyčerpaní, fyzicky i psychicky. A svatba nás stála dohromady přes 300 tisíc korun.
A pak to celé skončilo. Klára a Tomáš se rozvedli ani ne za půl roku. Klára prostě nebyla připravená být vdaná, sama říkala, že jí manželský život vůbec nevyhovuje.
Vzpomněla jsem si, jak jsem se vdávala já. Měla jsem na sobě krásný top a sukni, můj muž mě čekal na matrice s kyticí, a jsme spolu už přes dvacet let. Máme dítě. Velká svatba rodinné soužití nezachrání.
Nejsem nijak proti svatbám, to rozhodně ne, ale všechno musí mít nějakou míru a rozum. Doufám, že příště už bude Klára opatrnější a že hlavně bude šťastná.