I děti, i vnuci se dnes stali egoisty – všichni požadují pozornost, ale nic nevracejí.
Co to je za konzumní přístup ke starším lidem? Jako bychom neměli žádné vlastní zájmy, takže máme jen sedět s vnuky. A když něco potřebuji, najednou jsou všichni zaneprázdněni.
Moje dcera má dva syny – jeden má 12 let, druhý 4.
Nevím, jak je moje dcera se svým manželem vychovávají a co na to škola, ale chlapci rostou v lenochy – nikdy po sobě neuklízí, ani postel si neustelou. Ani nejjednodušší jídlo nechtějí jíst. Opravdová trápení.
Když byli vnuci ještě malí, pomáhala jsem dceři všemi možnými způsoby. Posledních pět let jsem na důchodu a nezabývám se vnuky.
Letos před podzimními prázdninami jsem byla klidnější: podívala jsem se do kalendáře a pochopila, že na začátku listopadu není žádný dlouhý víkend – tedy dcera s manželem nikam nejedou.
Ale příliš brzy jsem se radovala.
Krátce před začátkem posledního říjnového týdne, v neděli, zazvonil zvonek u dveří. Ve dveřích stála moje dcera se syny.
– Ahoj mami! Přijmi vnuky, začaly prázdniny, – řekla hned při vstupu.
– Karolíno, proč jsi mě nevarovala? – byla jsem překvapená.
– Kdybych tě varovala, našla bys milion důvodů, proč se vymluvit na roli babičky! – odpověděla dcera a pomohla chlapcům se svléknout. – Jedeme s Petrem na týden do sanatoria, už nemáme síly! Jsem strašně unavená!
– Počkej, ale v tomto roce přece nemáme žádné volné dny navíc. Co práce? – zeptala jsem se, snažíc se zorientovat.
– Máme nějaké volné dny? Petr si vzal tři dny dovolené. Mami, nemáme čas, – řekla dcera, dala mi pusu a odešla.
Doma už na plný výkon běžel televize a oblečení chlapců bylo rozházené po celém chodbě a pokoji. Snažila jsem se chlapce přivolat k pořádku, donutit je alespoň posbírat oblečení, ale ani mě neposlouchali.
Moji polévku taky nechtěli jíst, tvrdili, že jim maminka slíbila pizzu. To už jsem nevydržela.
Zavolala jsem dceři:
– Karolíno, tvoje děti požadují pizzu. Nehodlám jim nic takového kupovat!
– Už objednávám pizzu. Mami, oni prostě nebudou jíst tvou kaši. Vždycky je kvůli tomu hádka. Zaveď je někam, rozveselte je, dejte si něco normálního! Sama říkáš, že tě doma vyčerpají! – odpověděla dcera, rozčilena.
– A za jaké peníze jim mám organizovat ty atrakce? Z mého důchodu? – rozčílila jsem se.
– A na co jiného ho chceš utrácet? To jsou tvoji vnuci, ne cizí děti! Tomu nemůžu uvěřit, – odsekla dcera a zavěsila.
A tím to skončilo!
Celý život jsem se snažila pro svou milovanou dceru, šetřila každý cent, pracovala na dvou pracovních místech. A na stáří jsem dostala takové poděkování!
Ne, opravdu mám své vnuky ráda. Ale i oni mě vyčerpávají a já je – nakonec, jaký je rozdíl věku! A dcera si myslí, že babička je zdarma dostupná chůva a že teď je mým jediným úkolem starat se o vnuky.
Egoisté, říkám vám!
