Jedno podzimní ráno, kdy byl vzduch svěžejší než jogurt po záruce, jsem čekala na autobus na nádraží v Brně. Začalo mrholit, takže jsem se schovala do čekárny na pět minut pohodlí před mnohahodinovým deštěm. Vytáhla jsem mobil, abych zjistila, zda svět ještě neshořel, když vedle mě usedla vitální, i když postarší paní se šálou s květinovým vzorem, kterou by ocenila každá babička od Chrudimi. Jmenovala se Božena Nováková povídavá jako rozhlasové zprávy ve dvě ráno.
Božena se rozvyprávěla o svém životě vlastně, moc jí to přesvědčování nedalo. Prý ji nepotkalo příliš štěstí; tragédie ji přepadla rychleji než kontrolek na kapučínovači. Její dům, dvoupatrový starý šedivec na okraji vesnice u Kroměříže, měl být podle plánů domovem pro dvě rodiny. Božena obývala jednu půlku, v druhé žila taková trochu nesourodá rodina, co má slavnosti v každém ročním období. Jenže při jedné rozjařené oslavě sousedů dům vzplanul jak pálenka a požár si s trochou nezdvořilosti uzmul i Boženinu část co se dalo zachránit, popadla, ale domek byl fuč.
Zůstala bez střechy nad hlavou a vydala se bydlet k dceři do Olomouce. Jenže rodinná pohoda měla omezené trvanlivosti po týdnu jí dcera Věra řekla, že je babička spíš zátěž než poklad, a doporučila jí balení kufru. Nedivím se, že mi u těchto slov trochu zvlhly oči tohle by člověk přál málokomu, natož vlastní mámě.
Zeptala jsem se, kde teď Božena bydlí. Prý okupuje prázdnou chaloupku na kraji vesnice. Nabídla jsem pomoc (takové ty instinktivní pohnutky, které v Praze většinou přejdou po třech sekundách), ale Božena se usmála, odmítla a tvrdila, že má vše, co potřebuje. Když přišel její autobus, cvakla jsem fotku na mobil lépe na památku než na sociální sítě a popřála jí hodně štěstí u cedule s názvem vesnice.
Doma mi to ale nedalo. Kontaktovala jsem starostu vesnice a za týden už jsem stála před Boženinou chaloupkou spolu s bandou kamarádů, známých to mistrů přes zednické trable, kteří si nevzali volna od práce, ale od svých vlastních manželek.
Starosta nám poskytl instrukce, k ruce jsme měli fotku dřevěné chaty na okraji lesa a myslím, že i zedníkům se trochu klepaly řasy, jak pusté byly zbytky jejího domova. Podlaha nikde, střecha spíš na motivy “Otvírám si oblohu” než “Zateplení na míru”, do vody jste museli s akváriem v plastové vaně, protože instalace stála za starou bačkoru, a peněz říkejte tomu koruny, papír jako papír prostě nebylo.
Týden jsme dělali, až nás bolely i ty svaly, o kterých na hodinách tělocviku tvrdili, že je vůbec mám. S pomocí naší firmy, několika laskavých sponzorů a typických českých pokladniček jsme vyčarovali Boženě nový domov: voda z kohoutku, záchod, co splachuje, místo borůvčí normální parkety, ke dveřím jsme dali novou střechu a stěny teď nevoněly plísní, ale maltou. Odměnou byly Boženiny objetí a utřená kapka slzy štěstí ani maminka nepláče tak roztomile u svých oblíbených kriminálek.
Ale tím pohádka nekončila. Vesnice se spojila jako při stavbě májky postavili plot, vyčistili zahradu, posadili nás ke svátečnímu stolu a nabídli nám guláš a slivovici. Dokonce nám chtěli dát přístřeší, kdyby nás přepadl podzimní splín. Z celé té story mi zůstala jediná jistota: v Česku možná neprší zlaté dukáty, ale slušní lidé, co mají dobré srdce, se najdou i na místech, kde byste jinak čekali jen uzlíky od vrat.