Modrá punčocha

Dobré zprávy

Modrá punčocha

Maruško, zastoupíš mě prosím zítra? Moje tchyně má narozeniny. Musím jí popřát.

Neměla jsi jí náhodou nedávno svátek? podívá se na mě Marie zpoza hromady katalogizačních lístků.

Maruško! Co se zase rýpeš? To byly svátky, teď má narozky! Prosím, potřebuju to. Tobě to snad nevadí? Nemáš děti, ani manžela! Jsi sama jako kůl v plotě! Teda… promiň, nechtěla jsem…

Irena si pleskla ruku přes pusu, ale už bylo pozdě. Marie jen krátce kývla hlavou, otočila se a mlčky vyšla z čítárny.

To se nám tedy povedlo… Irena pokrčila rameny a střelila pohledem na Barboru.

S tou žádná legrace nebyla. Barbora by takové řeči utnula rovnou. I když je knihovnice, nedá si nic líbit. Marie byla z jejích názorů často celá pryč, já se jim ale smála až do slz.

Tohle je důkaz, že ne všechny knihovnice jsou modré punčochy jako ty, Marie! Podívej se na mě nebo na Barboru. Tak se žije! A ty? Sprintuješ mezi knihovnou a bytem. Šátky, kočky… Staromládenka! Promiň, že mluvím otevřeně, ale kdo ti to má říct? Proč jsi taková? Přitom nejsi vůbec škaredá! Pěkná holka, pleť jak růže! Ale pořád smutná… Neříkám to správně, Barboro?

Barbora většinou sykla na Irenu a brala taková témata okamžitě za krátký konec.

Přestaň! Proč se pořád dáváš za vzor? S románky to u tebe bylo jak s bonbóny v tašce. A k čemu ti to je? Žiješ teď s tím svým Vláďou buď ti nařezává, nebo někde lítá, ale ty jsi celá šťastná, že ho máš! A poučuješ ostatní, jak žít.

Ale vždyť mám muže! A děti! A co má Marie? Zase jenom dalšího kocoura? Ještě chvíli a ti kočky ji z bytu vyštvou a bude spát mezi regály v knihovně! Proč si aspoň nepořídíš dítě? Peníze máš, rodiče ti nechali nějaký základ, sama bys to zvládla, nebyla bys tak sama…

Na to už Barbora většinou kapitulovala a Irena utekla s výmluvou na nějaké neodkladné záležitosti, kdežto Marie se schovala na samotu čítárny, aby nikdo neviděl, že jí tečou slzy.

Za co si to vše zasloužila? Snad to byla chyba, že se jí nic nevydařilo? Rodiče jí onemocněli nejprve táta, pak maminka. Téměř patnáct let jen nočník, praní, proleženi… Kde zbyl prostor na vlastní život? Kdo by do toho šel? A žádná příležitost stejně nebyla… Při pohledu do zrcadla si Marie uvědomovala, že není pohádková krasavice, ale také ne zrovna ošklivka. Prostě průměr. Šedé oči, pravidelné rysy, dřív hustý cop, který si ustřihla po smrti maminky a vyměnila za praktický krátký střih.

Všechno je tak nějak obyčejné, taková já, obyčejná Marie… Průměrná žena bez špatných návyků i velkých ambicí.

Ani je nepotřebovala. Když se rozhlížela kolem, až ji děsilo, co se děje v rodinách jejích kamarádek.

Stačilo se podívat třeba na Irenu. Ta sice byla vdaná, ale za jakou cenu? Celé město vědělo, že její manžel má druhou rodinu. Ty italské scény mezi Irenou a Vladimírem byly legendární. Hádkám a usmiřování nebyl nikdy konec. A Irena říkala, že lidem do toho nic není, ať si klidně drbou, důležité je, že ona je jeho žena, vše ostatní ji nezajímá.

Mariina vnitřní logika to brala s rozpaky proč ztrácet čas v takových vztazích? Kde je úcta k sobě? Kde hrdost? I když v knihách, které milovala, to všechno bylo jinak, v praxi bylo jasné, že s dvěma dětmi, nízkým platem knihovnice a nemocnou matkou je člověku hrdost spíš pro smích. Proto Irenu neodsuzovala na rozdíl od jiných ji spíš snažila pochopit. A nebylo to pak tak bolestné, a Ireniny poznámky už tolik nebolely. Ať má svůj názor, když o něco opravdu šlo, Irena vždy přišla na pomoc.

Díky mámě uměla Irena výborně píchat injekce i kapat infuze. Když Marie nevěděla, jak sehnat sestru pro maminku, Irena prostě přišla a všechno udělala. Chodila pak jednou za tři měsíce vše obnovit a peníze k tomu nechtěla ani slyšet.

Chceš mě urazit? ohrnula nos, když jí Marie nabízela bankovky v ruce, a rovnou schovala injekční stříkačky. Nech toho! Nebo fakt nepochopím nic. Marie, ty jsi divná, opravdu! Je to těžké? Hlavně, že jsme sousedky. Máchnu dveřmi, jsem u tebe během sekundy, a ty mi tu máváš stovkami! Nemáš hanbu?

Hanba Marušku vždy skoro rozplakala. Prosila za odpuštění a aspoň oplácela tím, že pletla šály a čepice dětem Ireny i jí samotné. A rukavice se sýkorkami, s nimiž si hrála celý měsíc, nosila Irenina dcera jen ve svátek.

Tak pěkné! Co kdyby se ztratily?

Irena otočila v ruce dceřinu novinku, zamyslela se a navrhla Marii, aby si založila e-shop.

Berou tě do trhání rukou! Taková krása!

Marie nad tím chvíli přemýšlela, ale pak nabídku odmítla.

Tohle se nedá hromadně plést. Každých pár kusů je originál.

Zapoj naše babičky od vchodu. Vždyť je jich tam večer celá parta. Alespoň si přilepší k důchodu a ty budeš mít pomoc!

A kupodivu se to rozjelo. Irena asi měla byznys smysl, který nevyužila, protože všechny síly padly na rodinu. Web ožil, a začaly přicházet objednávky. Nebyl z toho zázrak, ale najednou se Marii žilo snadněji a sousedky-babičky si nemohly stěžovat. Teď se parta večer scházela na lavičce s jehlicemi, zatímco Marie s Irenou debatovaly o nových modelech.

Koukej, to je z týdne módy. Teta Věra mi ukazovala stejnou krajku. Stačí trochu přidat a bude z toho senzační sukně! Sama bych takovou nosila.

A Marie usedala ke své práci. Za pár týdnů už Irena vyrazila v nové sukni a na webu přibyla další fotka nového zboží.

Byznys to nebyl nijak velký, ale Marii to zvedlo sebevědomí. Najednou nebyla tak zbytečná, jak si myslela.

Barbora se nám smála, ale občas přispěla radou nebo prací. Učila se paličkovat krajky od babičky a dodnes uměla nádherné kousky, jen času bylo málo.

Babička říkala, že se mi to v životě hodí. Měla pravdu.

Barbořiny krajky byly nejdražší zboží, které Marie nabízela. A Irena neřekla ani slovo, když Barbora seděla v okně čítárny, aby mohla něco ušít kamarádky věděly, že ty peníze Barbora opravdu potřebuje.

Barborin muž zmizel hned po narození dvojčat. Pořád hledal sám sebe a domů se nevracel. V tu dobu měla Barbora jen dceru, která tatínka skoro nikdy neviděla a říkala mu strýčku.

Mami, přijel strýček Jirka…

Barbořin muž zuřil.

Děláš ze mě blázna před dcerou! Měla by vědět, co pro ni dělám!

Barbora dlouho mlčela, protože jí maminka říkala, že lepší než vlastní otec není nikdo. Pak to v sobě přehodnotila a přestala se omlouvat:

A co jsi pro ni tak většího udělal?

Třeba změna přišla právě s dalšími Barbořinými dětmi, třeba už ji prostě ta legrace nějak přešla Jirka od ní odešel, když zjistil, že má dva další chlapečky, zdravé a křičící do světa, že přišli na svět.

Barbora se nehroutila měla práci, rodiče na vesnici, kteří jí posílali, co šlo. Starali se o statek a Barbora si nemohla dovolit nejet na víkend k nim. Tak to zkrátka bylo.

Děti měla Barbora skvělé a často jsem myslel, že kdybych měl jistotu, že moje budou taky tak fajn, Irenina rada by mě hned přiměla něco s tím udělat.

Ale dítě pro sebe Marie nechtěla. Strašila ji představa být na všechno sám. Neměla už nikoho blízkého, a kamarádky ty měly svých potíží dost. Co by s dítětem bylo, kdyby s ní něco bylo? Dětský domov? To ne! Raději kočky a šály! Ta odpovědnost byla velká.

To ale nemohla tušit, že celý babský spolek vedený Irenou už dávno hledá vhodného ženicha. Ve městě nebyla mužů nadbytek a žádný pořádný kandidát dosud nevyšel. Tak se o tom už nemluvilo, jen občas Irena pustila nějakou poznámku a pak sebe kárala za dlouhý jazyk.

A pak se to stalo samo od sebe. Nikdo, ani Irena, ani babičky-pomocnice, ani Marie samotná, nedokázal vymyslet, co si pro ni život připraví.

Další den, když souhlasila vystřídat Irenu v práci, rozhodla se, že většinu úkolů zvládne večer a ráno dodělá, co je potřeba, a věnuje se webu a novým fotkám. Hlavní novinkou měly být svatební šaty, které navrhla a ušila Barbora, celý model dozdobený originální krajkou.

To jsou šaty! Barborko, máš zlaté ruce!

To tak řekni mým synkům! Včera do nich málem střihli nůžkama… musela jsem přes noc všechno opravit, ale už je to v pořádku.

Těmi šaty chtěla Marie upoutat pozornost zákaznic, celou cestu domů přemýšlela, jak je popsat.

Když stoupala po schodech, uslyšela slabé a nejisté: Pomoc…

Nejdřív myslela, že se jí to jen zdá. Mezi domovními hluky, dětským křikem a běháním sousedských kluků ani nebylo nic slyšet.

Ale po chvíli stejný hlas, tentokrát jasnější: Pomoc…!

Teď už pochybnost nebyla možná. Někoho volal o pomoc.

Dům byl starý, a většina obyvatel už v důchodu. Někteří žili s rodinami, jiní úplně sami. Takové příběhy znám podle jména. Právě tito sousedi mi sami pomáhali, když zemřeli rodiče, a bylo třeba zařídit vše potřebné. Část z nich chodila se mnou na společné pletení, jiní se spokojili s přáníčkem, když mě potkali.

Jednou z nich byla i paní Zinaida Novotná.

Za mlada byla kamarádkou mé maminky, učila matematiku a dávala mi vždy upřímně rozumné rady. Když jsem někdy nevěděl, co dělat se svým životem, paní Zinaida mi říkala:

Hlavně žij, jak chceš ty. Neohlížej se na druhé. Každý má svou cestu. Když žiješ, jak tě nutí okolí, bude ti to jako cizí kabát. Jde ti v něm dobře? Ne? No tak vidíš!

Povídání s ní mě uklidňovalo. Nejsem špatný, když volím jinou cestu.

Paní Zinaida prožila manželství skoro padesát let. Za manžela měla spolužáka ze studií, procestovali spolu republiku a nakonec zakotvili v našem městě, kde žila má rodina. Dětí se jim nedostalo, takže se věnovala žákům. Ozývali se jí dodnes.

To jsou moje děti! říkávala Zinaida s hrdostí.

Svého muže přežila jen o pár let. V té době jsem jí donesl domů kotě, které jsem našla opuštěné.

Taky zůstal sám. Co říkáte, paní Zinaido?

Kocoura přijala, a byla jsem si jistá, že díky Borískovi vydržela na světě o něco déle. Tomu bylo třeba každé ráno chodit koupit čerstvou rybu na trhu a to člověka donutí vstát a žít.

Tak plynu život dál kocour a stařenka. Opírali se o sebe navzájem a byli spokojení. O pomoc Zinaida žádala jen výjimečně vždy se snažila vše zvládnout sama.

Právě z jejího bytu teď znělo to slabé Pomoc…

Nezaváhala jsem ani vteřinu. Seběhla jsem schody a zabušila na dveře správkyně domu, paní Marty.

Paní Marto! Je zle!

Marta přesně věděla, že do cizího bytu by se nemělo, ale když ani za dvě hodiny nepřijeli hasiči, mávla rukou.

Ať mě klidně zavřou, jestli jim chybí na cele stará bába!

Klíče od všech osamělých sousedů měla už dávno. Odemkla, a my, co jsme se sešli na chodbě, jsme nevěřili vlastním očím.

Paní Zinaida ležela na zemi v koupelně. Udeřila se do hlavy, ztratila vědomí. Když přišla k sobě, nemohla se hýbat. Zlomené nohy, ruce nefungovaly. Nikdo nevěděl, jak dlouho tam byla. Jedinou nadějí bylo doufat, že ji z tenkých stěn někdo uslyší.

Jenom já… slyšela jsem a zachránila ji. Pak jsem si umínila, že takhle to být nemůže člověk by nikdy neměl zůstávat sám ve stáří a v nouzi, úplně bez pomoci.

V nemocnici byla paní Zinaida skoro půl roku. Léčba šla pomalu. Chodila jsem za ní, pečovala po návratu domů. Nakonec jsem ji vzala úplně k sobě, abych se nemusela pořád stěhovat mezi patro a patro. Pomáhala Irena, přinesla kapky, léky, zařídila doktora.

Postavíme vás na nohy, nebojte se! Paní Zinaido, nemoc tu není povolená!

Zinaida zpočátku protestovala, že mi nechce zasahovat do života, ale pak pochopila dělám to ne z povinnosti, ale proto, že chci.

Takových lidí, jako jsi ty, Marie, na světě už moc není! Kde máte anděly, že vás hlídají? Nebo že bys byla jeden z nich? Vůbec bych se nedivila.

Dny šly, stav paní Zinaidy se zlepšoval, já měla radost, že už nežiju v prázdném bytě. Každý večer zarachotila Borůvkova tlama, obě moje kočky se s ním šlehaly po bytě a když už to byl moc velký rachot, Borůvka zalezla ke mně a stěžovala si na nespravedlnost světa.

Nekňourej, Borůvko. Takoví už svět dnes je. Harémy jsou minulost.

On uraženě zmlknul a natáhl se mi k nohám.

Můj život, který byl až únavně klidný, najednou dostal pořádný tanec a já nestačila zírat, co se mi děje pod rukama.

Jednoho večera zvonek u dveří. V první chvíli jsem myslela, že je to Irena, vypnula film uprostřed historky paní Zinaidy a šla otevřít.

Stál tam chlap zarostlý, s koženou bundou, džíny, trochu zamračený. Na naše poměry trochu podivín a rozhodně ne někdo z ulice.

Koho hledáte?

Dobrý večer. Má tu teď bydlet paní Zinaida Novotná?

A proč ji hledáte?

Přijel jsem za ní…

Chvíli jsem váhala, jestli ho pustit, ale v tom přišel Borůvka rychlostí kulového blesku a to byla radost! Chlap roztál, pohladil ho a v tu ránu nebyl tím nevrlým cizincem, ale úplně jiným člověkem.

Pojďte dál!

Paní Zinaida už z dálky natáhla ruce: Jakube! To je překvapení! Co tě přivádí?

Jedu na sraz motocyklistů na jižní Moravu a říkal jsem si, že se musím podívat, jak se máte. Dlouho jsme spolu nemluvili…

To nic, drahý, nebyl čas. Seznam se tohle je Marie, moje anděl strážný, žena, jakých je na světě málo.

Jakub se začervenal, sklopil oči, a najednou bylo jasné, co se děje. Zinaida všechno pochopila, udělala několik drobných úskoků, díky nimž se neplánované povídání prodloužilo o několik hodin.

Jakub pak odjel až za dva dny, a nebylo to naposled. Do dvou týdnů se vrátil a já se najednou nečekaně stala nevěstou.

Jakube, my se skoro neznáme… je to v pořádku? ptala jsem se nevěřícně, co se to s námi děje.

Komu máme co dokazovat, Maruško? Jsme přece dospělí.

Irena i Barbora, když jsem jim řekla novinku, jen zalapaly po dechu, ale tentokrát mlčely.

Maruško, nebudu se tě ptát, jestli ho miluješ. V našem věku už se nevrháme po hlavě. Ale je to slušný chlap?

A v jakém to věku? usmála jsem se a Irena zmlkla.

Kde se to v tobě bere…? Včera šedá myš, dnes královna! Taková je ta láska.

Něco jsem ti předtím řekla blbě, Maruško. Promiň. Hlavně buď šťastná! Barborko, musíme stáhnout šaty z prodeje!

Už jsem to udělala. Barbora na mě mrkla. Oblečení už shánět nemusíš.

Takovou svatbu město ještě nezažilo. Když projížděla motorkářská kolona, všichni nakukovali:

Ke komu to jede?

Maruška z knihovny, ta se vdává…

Fakt, tak ať jí to vyjde! Je to dobrá ženská. A ten chlap?

Vypadá okej, vypadá vážně.

Za tři roky podá Jakub ruku paní Zinaidě, která se rozhodně postavila na vlastní nohy, vystoupila z auta a zavelela:

Já sama! Ty jdi, přivítej syna, Jakube!

Uhladím si šaty, co mi ušila Barbora, popadnu foťák a rozhodně řeknu:

Všichni před porodnici! Ať jste tam všichni!

Fotograf se pořádně zapotí, než postaví na schody celou bandu Irenu s rodinou, Barboru s dětmi, všechny naše babičky se správkyní Martou v čele.

A jak jinak? Dobrých lidí má být kolem člověka hodně.

A co já? Já se naučil, že není ostuda žít po svém a někdy přestat poslouchat všechny chytré rady světa. Každý máme svůj čas a je lepší být ve správnou chvíli s těmi, kdo nás mají opravdu rádi.

Rate article
Add a comment