Modrý punčocháč
Středa, 13. března
Ráďo, prosím tě, můžeš mě zítra zaskočit? poprosila mě dneska po práci Petra. Tchyně má narozeniny, musím jí popřát.
Ale nepopřála jsi jí už před měsícem? zvedla jsem oči od papírů.
Ráďo! Proč se v tom šťouráš? Tehdy to byly jmeniny, teď jsou narozeniny! Musím, chápeš? A co tobě, vadí ti to snad? Děti žádný, manžela taky ne, sama samotinká! Petrě ujely myšlenky a zarazila se, ale už bylo pozdě. Omluvila se, ale já už na ni jen kývla a odešla z čítárny.
Tak tohle se Petrě zase povedlo Nahlédla jsem koutkem oka na Lenku, k ní by si tohle v životě nedovolila. Lenka by ji poslala k šípku hned, ani nemrkne. Přitom taky knihovnice, a jaká! Drží si úroveň, nebojí se ozvat. Kdežto já? Já jen koukám, abych nebyla nikomu na obtíž, a nakonec skončím s tím, že mě litují i kvůli pár zvířatům.
Petra se mi na jednu stranu směje, na druhou stranu mi pořád nutí povídání o tom, jak ji doma Valda mlátí nebo chodí za jinými. Ale mám aspoň manžela a děti! Co ty? Akorát další kočka navíc? Ještě chvíli a budou tě mít kočky úplně pro sebe. Proč si nepořídíš aspoň dítě pro sebe? Rodiče ti přece něco nechali, mohla bys ho vychovat sama! Nebyla bys pořád sama.
No, jak to říct Po takové poznámce se většinou už vůbec neudržím a zalezu dozadu mezi kartotéky, abych se vybrečela.
Proč to pořád slýchám? Jsem snad vinna tím, jak to mám? Nejdřív nemocný táta, pak máma Skoro patnáct let péče, mytí, přebalování, praní, v noci vstávání. Kdo by do toho šel se mnou? A nebýt toho, stejně jsem nikdy nebyla extra krasavice. Průměr, normální hnědé oči, žádné dlouhé vlasy cop jsem ustřihla, když jsem pohřbila mámu kratší sestřih, praktičtější.
Prostě úplně obyčejná Radka. Třicet pět let, žádný zlozvyk, žádné vyhlídky ale ani mi to nechybí. Když koukám, co všechno se děje v rodinách kolem mě, vlastně mě takový život vůbec neláká.
Podívejme se, Petra sice má rodinu, ale za jakou cenu? Celé městečko ví, že její muž má druhý život jinde. Italská domácnost, jak se říká u nás. Rozchází se, zase spolu, zase křik, veřejně, nikdo se nemá čemu divit. Petra se tím chlubí co na tom, že je to všechno před očima lidí, aspoň nemusejí poslouchat drby. Ona je přece zákonitá manželka!
Já to nechápu. Tak proč se v takových vztazích žije? Kde je hrdost? Nebo respekt k sobě? Ale knížky jsou jedna věc, život druhá. Když máš hladovou peněženku, dvě děti a nemocnou mámu, s hrdostí nevyžiješ.
Přesto jsem Petru nikdy neodsuzovala. Když mi jednou sehnala léky a přišla večer píchnout mámě injekci, sama, zadarmo, prostě proto, že ví, jaké to je, velmi mi pomohla. Když jsem jí nabídla peníze, málem mě vyhodila: S tím běž! Dveře mám přes chodbu, není to pro mě nic!
Styděla jsem se, opravdu. Trochu jsem jí leccos upletla na oplátku Petra i její děti nosí moje čepice, šály, a rukavice se sýkorkami nosí její dcera jen ve svátek.
Tak krásné! A co, kdybych je ztratila?
Petra přišla s nápadem, ať dám výrobky na internet ať zkusíme prodávat. Prý je to móda, že takové věci budou letět.
Nejdřív jsem váhala, ale nakonec jsme založily e-shop, zapojily sousedky na lavičce pod naším vchodem teď seděly babičky a pletly, místo aby jen mudrovaly o politice. Něco si přivydělaly, já taky.
Petra přišla dokonce s módními inspiracemi. Podívej, tohle teď nosily na týdnu módy! Trošku obměnit a bude to stylová sukně! Tak jsem sedla a pustila se do práce.
Nikdy z toho nebyly statisíce, ale něco mi přibylo, cítila jsem se hned líp. Nejsu tak úplně zbytečná.
Lenka, která se na nás kdysi smála, občas poradila nebo dala něco vlastního. Její babička ji naučila paličkovat, ty krajky, co dělá, jsou nádherné a naše nejdražší zboží. Ani Petra neříkala nic, když Lenka pletla v práci u okna věděla, jak jí to pomůže.
Lenčin muž se sbalil a zmizel hned po narození dvojčat. Prý umělec, hledal sebe, ale našel jen možnost být jinde. Lenka s pomocí rodičů zvládla všechno sama a děti jsou parádní. Kdybych měla jistotu, že i moje budou takové, navrch lehkost, s jakou to zvládla, možná bych Petřin nápad vzala taky prostě si pořídit dítě pro sebe. Ale člověk nikdy neví.
Měla bych hrozný strach, že tu pak dítě zůstane samo. Nemám už rodiče, kamarádky mají svých starostí dost. Ne to už raději nový šátek, další kočku. Odpovědnost je odpovědnost.
Kdežto Petra, už kdysi zapřísáhla celý babinec, že mi najdou muže. Ve městě mužů málo, všichni prošli sítem, nevybraly nic, a tak o tom raději mlčely. Jen Petra občas ujela, hned si to vyčítala.
Až jednou se to stalo úplně jinak, než všechny čekaly.
Ten večer mě po práci zastavila Petra, smířily jsme se, dohodly službu a já se chystala fotit krajkové šaty na web dílo Lenky, tahle krásná svatební róba měla být novou chloubou obchodu.
Domů jsem šla s hlavou plnou popisů, nějaký ten slogan, ještě nafotit Před dveřmi najednou slyším zespod slabé: Pomozte!
V domě plno babiček a dědečků, většinou sami, pomáhali mi i s mými rodiči, když to šlo. Jedna z nich paní Zina, stará učitelka, mámina nejlepší kamarádka. Ta vždycky říkala: Neboť, zdraví už dávno nebylo a nebude a netrap se tím. Raději řekni, jak žiješ ty sama?
Nikdy jsem si jí nestěžovala, jen ona vždycky poradila rozumně a nenápadně.
A teď z jejího bytu slyším volání o pomoc.
Na nic jsem nečekala. Přeskočila jsem několik schodů najednou, zabouchala na dveře správcové paní Marie, odemkla, protože měla všechny klíče. Policie a sanitka stejně nikde.
Uvnitř ležela paní Zina na zemi v koupelně, naražená, zlomená noha, bezvládné ruce. Jak dlouho tam ležela neví. Křičela tiše, doufala, že někdo uslyší v domě s tenkými zdmi.
Slyšela jsem jen já.
Zachránila jsem ji přijela sanitka, dlouhé léčení, návštěvy v nemocnici, nakonec jsem ji vzala k sobě, nemohla už být sama. Vyčítala mi to, ale nakonec přestala, protože věděla, že to nedělám z povinnosti, prostě to jinak neumím.
Konečně nebylo doma ticho, každý další den jsme s Lenkou, Petrou, babincem i paní Zinou objevovaly srandovní příběhy našich koček. Můj Mikeš i její chlupatý Boris (toho jí kdysi přivezla máma) vydávali oba psí kusy. Boris všechno organizoval, mé dvě kočky na něj vrčely, byt byl plný smíchu a pelíšků.
Život, zdá se, se rozhodl mi trochu zamíchat kartami začal mi přinášet samé překvapení.
Jednoho večera zvonek. Myslela jsem, že je to Petra, zrovna jsme s paní Zinou sledovaly film. Otevřu a u dveří stojí chlap jak hora. Vousatá tvář, křivá vesta, džíny, v očích chlad. Neznámý, trochu divný, ale když kolem jeho nohou začal poskakovat Boris, celý se rozjasnil.
Ahoj, Borisku!
Obličej změněný úsměvem, nemohla jsem říct ne. Pojďte dál, vy jste za paní Zinkou?
Ukázalo se, že je to její bývalý žák, teď motorkář Sergej cestou za kamarády na Moravu. Přijel zkontrolovat učitelku, dozvěděl se o nehodě.
Paní Zina mě hned označila za svého anděla a Sergeje pobídla, ať nám pomůže. U nás zůstal dvě noci, pomáhal. A já já poprvé za dlouhou dobu cítila, že se něco ve mně mění.
Za čtrnáct dní se vrátil, strávili jsme spolu víkend a pak přišel s tím, že bychom spolu mohli zkusit žít.
Sergeji ale vždyť se známe tak málo
Na tom nezáleží, Ráďo. Komu bychom se zpovídali? Jsme dospělí.
Lenka i Petra se, když jsem jim to řekla, zmohly jen na no teda, ale nakonec mě objaly. Ráďo, tobě to sluší! Stačí se podívat, co s tebou dělá štěstí!
Lenka poznamenala, že svatební šaty z prodeje stáhla, že si je radši vezmu já.
A svatba to město ještě nezažilo. Za námi přijel celkem gang motorkářů a naši sousedé jen užasle koukali.
Komu? No Radce, knihovnice se vdává!
Fakt? To jí přeju, je to dobrá holka! A ten chlap? No, žádný grázl, vypadá solidně.
Za tři roky vystupovala paní Zina z auta před porodnicí a zahání Sergeje, který ji chtěl podpírat.
Já sama, běž pro syna!
Já si poupravila šaty, ušité Lenkou, narovnala vlasy a přikázala fotografovi:
Všechny do záběru! Ať tam je Petra s dětmi, Lenka s trojčaty, celý babinec na lavičce, paní Marie zkrátka všichni, kdo v životě něco znamenají.
Protože dobrých lidí je prostě třeba mít kolem sebe co nejvíc.